2016_Turkmenistan

My posts are my personal views. They do not represent the views of my company / Příspěvky na tomto webu jsou pouze mé osobní názory.

www.yirina.net

Na mém seznamu "must visit" byl Turkmenistán už dlouho. Zejména mě velice lákala návštěva proslulé Brány do pekla, neboli plynového kráteru Darvaza, známého jako Door to hell. Jenže, jet do Turkmenistánu není jen tak, proti tomu je cesta do Severní Koreje jako jet na Slapy výletní lodí. Turkmenistán je jednou z nejuzavřenějších zemí na světe a získat tam víza, je dost složité. Resp. získat turistická víza nelze bez podpory místní cestovní kanceláře a neustálého doprovodu jejího zástupce a i tak, to není vůbec jistota. Když jsme začali hledat zkušenosti jiných návštěvníků země, zjistili jsme, že podle jejich zkušeností se v poslední době výrazně zvýšil počet zamítnutých žádostí i u těch, kteří se rozhodli pro to, zaplatit si program přes místní cestovku.
Druhou možností je obejít to pomocí získání tranzitních víz, kdy není nutná asistence cestovky, ani doprovod, ale tam je to omezené tím, že člověk musí tranzitovat souvisle, tak jak je napsáno v jeho vízech a nesmí uhnout z cesty. V tom případě by pro nás připadala v úvahu cesta z Uzbekistánu (Nukus) do Íránu (Mashad), ale poté, co vláda USA zavedla diskriminační opatření pro lidi, kteří byli v Íránu, jsme se rozhodli, že touto cestou nepůjdeme. Podpořilo to ještě i to, že na internetu se v různých diskusních fórech objevily další informace o zvýšeném počtu zamítnutých víz v poslední době, zejména těch tranzitních.

Výhody a nevýhody jednotlivých typů víz:
Tranzitní víza
PRO - K jejich získání není potřeba pozvání. Pro pohyb po Turkmenistánu není povinné mít průvodce.
PROTI - Na internetu je hodně informací od různých lidí o tom, jak jim byla víza zamítnuta a nikdo neví proč. Na tranzitní víza je potřeba prokázat, že člověk opravdu tranzituje, do žádosti musí uvést místo vstupu a výstupu ze země a nejde změnit. Tranzit musí být "smysluplný" čili není povoleno nějaké backtrackování nebo prostě směrování jen za účelem získání těchto víz. Také se to na každé ambasádě liší, někomu někde prošlo tranzitování z Uzbekistánu přes Turkmenistán do Kazachstánu, jinde to zamítli. Po cestě je nutné se striktně držet cesty a nelze uhnout. To se píše v oficiálních instrukcích. Někteří cestovatelé píší, že z cesty uhnuli a nic se nestalo. Těžko říct, každý případ je individuální a má to jinak. Maximálně lze tato víza získat na 5 dní.

Turistická víza
PRO - Údajně téměř jistota jejich získání, za splnění podmínek níže. I když se objevily zprávy o tom, že i tato víza někomu zamítli. Ale to je otázka proč.
PROTI - K jejich zajištění je potřeba LOI (letter of invitation) od cestovní kanceláře. Ten je možný získat, jen pokud si u nich člověk zaplatí služby. Podle místních zákonů se turisté s turistickými vízy nemůžou pohybovat po zemi sami, bez doprovodu. Čili je potřeba mít průvodce od cestovní kanceláře. Stačí ale i jen řidič, který návštěvníky vozí, viz dále.

Co se týče zamítání víz. Četla jsem spousty příspěvků o tom, jak tomu či onomu člověku zamítli víza (nejen do Turkmenistánu, ale všeobecně). Když jsme začínali s Emirates v Praze, Češi potřebovali do UAE víza. A my jsme je našim cestujícím dělali, resp. jsme odesílali žádosti na imigrační oddělení do Dubaje. Každému jsme posílali instrukce, co je nám potřeba dodat (anglicky vyplněný dotazník, barevné foto ve formátu JPG, scan pasu v JPG). Obrovské množství lidí i přes to posílalo dotazníky vyplněné česky, černobílé scany v PDFku apod. My jsme jim samozřejmě volali zpátky a upozorňovali je na to, že to mají špatně. Pokud by to ale dělali sami, bez toho, že by to šlo přes nás, tak by prostě nesplnili podmínky a víza by nedostali. A já mám trochu podezření, že hodně zamítnutých žádostí o víza kamkoliv, je způsobeno neschopností lidí, dodat podklady tak, jak je ambasáda chce. Někde na to možná upozorní a řeknou něco ve smyslu: "dali jste nám tohle a tohle špatně, dodejte to znova", ale jinde to třeba neudělají a když jim člověk nedá, co požadují, tak se s tím nemažou a víza zamítnou a nesdělují proč. Netvrdím, že to je důvod všech zamítnutých víz, ale vzhledem k tomu, co jsem sama zažila, jak lidi nejsou schopní si ani přečíst instrukce, tak by mě to vůbec nepřekvapovalo.

My jsme tedy vsadili na cestovní kancelář. Našla jsem si nějaké na netu a oslovila je s prosbou o kalkulaci takové cesty. Domluvili jsme se nakonec se společností Owadan. Napsala jsem jim svou představu, do které jsem zahrnula vnitrostátní přelety s Turkmenistan Airlines, páč je to pro nás samozřejmě exotické. Vrátili mi vypracovaný itinerář, kde tyto přelety nahradili pozemní přepravou, v dobré víře, aby jsme toho více viděli. Tak jsem jim to zase vrátila já a vysvětlila, že nejsme úplně standardní turisté a že ty lety tam máme schválně. Na to ale přišla odpověď, že to chápou a že nadšence do čehokoliv mají velmi rádi a vítají a lety nám tam zakomponovali. Toto jsme začali řešit s velkým časovým předstihem, už v lednu 2016. Když jsme si odsouhlasili celý itinerář, domluvili jsme se, že se opět spojíme v červnu a začneme řešit víza.

Program a kalkulace pro 5 lidí:

V červnu jsme tedy začali řešit získání LOI, což znamená Letter of invitation, na jehož základě jsme se rozhodli nechat si víza vystavit na turkmenské ambasádě ve Vídni. Vzhledem k tomu, že jsme tam měli cestu pro uzbecká víza, rozhodli jsme se pro tuto variantu, namísto získávání víz na hranici při vstupu do země. LOI nám cestovní kancelář poslala a s tím jsme vyrazily s Věrkou do Vídně. Podle webu měli mít úřední hodiny pondělí - pátek 9:00-17:00, což tam sice neměli nikde napsané, ale měli jsme štěstí. Zazvonili jsme a vyšla paní, středoasijského vzhledu. Začala mluvit německy, tak jsme kroutily hlavou, že ne a ona: "aha, kein deutsch". Tomu jsme rozuměli. Tak jsme to zkusili rusky a domluvili se. Řekla nám, že nám napíše příští týden mailem, kolik budeme platit, že to neví, že informace přijde z centrály. Pošle nám mail, až to bude bude vědět. To celé trvalo asi deset minut.

Letter of invitation od cestovní kanceláře Owadan.

K vízům je potřeba 2x vyplněná žádost, 2x fotografie, LOI a poplatek, který je různý.

Vídeň, Rakousko. Ulice kde sídlí turkmenská ambasáda.

Ulice, kde se ambasáda ve Vídni nachází.

Mluví tam anglicky, rusky a německy.

Asi po deseti dnech od donesení pasů na ambasádu, mi přišel mail, že víza jsou hotová.

Vyzvednout nám je došel můj kamarád Josef, který ve Vídni žije a který nám pasy pak poslal poštou.

Účet za víza. Platili jsme pro všech pět lidí 175 EUR, čili na jednoho 35 EUR/osoba. Až po získání víz jsme teprve platili cestovce celý výlet. A to ještě po mých několika urgencích, že už to opravdu ale vážně chceme zaplatit. Oni i říkali, že klidně můžeme zaplatit v hotovosti po příjezdu do Turkmenistánu, což jsme ale nechtěli, jezdit před tím deset dní po Centrální Asii a vozit sebou tolik peněz. Nakonec jsme tedy platbu provedli v EUR na bankovní účet v Nizozemí.

Faktura.

Dále nám cestovní kancelář poslala informace k pozemnímu přechodu hranic, který nás čekal, aby jsme měli představu, jak to tam bude probíhat:

Teoreticky jsme měli vše zajištěno a už nezbývalo, než se těšit na cestu. A já se těšila moc.

Překračujeme pozemní hranice z Uzbekistánu do Turkmenistánu, přelet Turkmenabat - Ashgabat.

Středa 21. 9. 2016

Na hranice jsme vyrazili z uzbecké Buchary. Trip report z Uzbekistánu je ZDE.

Cesta z Buchary na hranice Turkmenistánu. Foto: Palo

Blížíme se k hranicím. Sem jsme dojeli z Buchary taxíkem, za 30 USD.

Na hranicích je jediný autobus s turisty. Jsou to Češi. Zájezd pojišťovny Kooperativa pro nejlepší zaměstnance. Všichni mají zelená trička a zelené kloboučky. Asi aby se sami sobě neztratili. Jinak nechápu, proč by někdo dobrovolně v něčem takovém chodil. Potkali jsme je totiž dva dny před tím v Buchaře a měli to na sobě také.

Takže dobrý den. Jaká je asi pravděpodobnost, že se na uzbecko-turkmenské hranici setkají dvě skupiny Čechů, které k sobě vůbec nepatří? Kromě nás tam jiní cizinci nebyli. Velmi těžko se vysvětlovalo všem úředníkům a pohraničníkům, přes které jsme na hranici procházeli, že k sobě opravdu vůbec nepatříme a jsme dvě naprosto na sobě nezávislé skupiny.

Zde vyklopí autobusy a taxíky cestující a dál už nemohou. Prochází se první kontrolou. Je uzbecká. Pán v uniformě zkontroluje pasy a pustí cestující skrz vrátka, aby mohli projít do celního prostoru. Tam jsme vešli do budovy, kde to šlo celkem rychle. Dali jsme zavazadla do rentgenu, do Věrky se zakoukal uzbecký celník, takže začal zjišťovat, jestli je vdaná a jestli má dítě. Ale Věrka ho nechtěla. Současně je v budově (vše je v jedné hale, kousek od sebe) výstupní pasová kontrola, kde nám dali razítko výstupu z Uzbekistánu a prošli jsme ven. Žádné zdržování nebo otázky.

Následuje asi 1 km dlouhá cesta k dalšímu check-pointu. Samozřejmě je tu zakázáno fotit, tak máme jen takové "nenápadné" fotky, nechtěli jsme provokovat. Jezdí tam minibus, který za 1 USD (nebo ekvivalent v uzbeckých či turkmenských penězích) turisty převeze. My jsme poslali Milana a Martina minibusem se zavazadly a já s Věrkou a Palem jsme se vydali pěšky, chtěli jsme si něco nafotit a ten přechod hranice si vychutnat, přeci jen, to je dost zajímavé, kolikrát tak člověk za život jde pěšky z Uzbekistánu do Turkmenistánu.

Zelení pojišťováci jsou nám v patách.

Už zjistili, že jsme taky Češi, tak se s námi chtějí bavit.

Neutrální zóna na uzbecké straně. Po této cestě se dojde k dalšímu check pointu. Milan, Martin a naše kufry už tam na nás čekali.

Byl to malý domeček se zelenou střechou, kde seděl Turkmen, který zkontroloval naše pasy a rukou nás krasopisně zapsal jednoho po druhém do velkého sešitu, kde měl podle pravítka narýsované sloupečky na jméno, národnost a číslo pasu. Asi do statistiky. Byli jsme ten den na seznamu asi 40., co tam tudy prošli. Naštěstí jsme šli před Kooperativou, protože čekat, než je všechny zapíše, by se nám nechtělo. Foceno už z místa v turkmenské neutrální zóně, u domečku se nyní zapisují zelení mužíci.

Procházíme neutrální zónou na turkmenské straně. Tady žádné minibusy, které je možné najmout, nejezdí a lidi si musí nést zavazadla sami. Včetně čajového servisu, který jsme si koupily s Věrkou v Buchaře. Milan byl naštěstí tak hodný a pomohl mi. Bylo asi 38°C, takže super procházka:-) Úsměvná byla paní, asi 80. ti letá babička, která nás míjela v protisměru z Turkmenistánu do Uzbekistánu. Měla asi 6 obrovských tašek. Paní táhla asi dvě, za ní šel voják, který se doslova prohýbal pod těmi dalšími. Paní zastavila Martina, který táhl svůj velký kufr v opačném směru a říká mu: "pomagat něbuděte?". Asi myslela, že tam nechá stát svůj kufr a půjde s ní zpět do Uzbekistánu.

Blížíme se k turkmenské pasové a celní kontrole.

A dorazili jsme do celní a pasové budovy na turkmenské straně. A já se na uzbecko-turkmenské hranici musím dívat na kostičkaté kalhoty rejoice.

Zelení mužíci obsadili celou místnost a turkmenská hranice se změnila na samé "hele vole".

Je možné si vyzvedávat víza od cestovek až tady na hranici, pokud se to domluví dopředu. My jsme si pro ně naštěstí byli Vídni, což nám proces přechodu zde dost urychlilo. Za námi se postupně dotrousila Kooperativa s jejich slovenskou průvodkyní. Byla to mladá holčina, tak max. 30 let, spíš míň. Jak jsme zjistili, tak průvodkyně neuměla ani slovo rusky. A pánové z Kooperativy také ne, i když většina byla ve věku, kdy se určitě rusky ještě ve škole učili. Jedna z turkmenských zaměstnankyň pasové kontroly zjistila, že my rusky umíme a už máme víza v pasech, tak vzala mě a Věrku do kanceláře, kde nám vysvětlila, co máme dál dělat. Vrazila nám do ruky celní formulář v turkmenštině a že ho máme vyplnit. My jsme jí říkali, že ale turkmensky neumíme a ona mávla rukou, že to nevadí, že nám to bude diktovat rusky a psát můžeme anglicky. Tak jsem se musela smát, když jsem viděla Věrku, která ještě nedávno uměla rusky asi deset slov, jak bez problémů vyplnila dotazník v turkmenštině, do kterého jí někdo diktuje rusky otázky a ani jí to nepřišlo zvláštní. V ten okamžik proti úplně neznámé turkmenštině se pro ni ruština stala "domácím" jazykem. Dotazníky jsme pak vynesly z kanceláře a podle nás si je začali vyplňovat Palo, Milan a Martin. A přišla průvodkyně Kooperativy a ptala se, co má vyplnit a kam má jít. Tak jsme jí poslali za tou paní, ať jí taky dá dotazníky. Ta se u nás najednou objevila a ptala se té slovenské průvodkyně: "Odkudá vy?". Ta jí nerozuměla a ptala se nás, co se jí ptá. Tak jí říkám, že se jí ptá, odkud je. A ta Slovenka té turkmenské úřednici řekla: "Češka". Tak to už jsem si říkala, jestli to není nějaké divné. Ok, tak neumí třeba dobře rusky (i když jede jako průvodkyně do Uzbekistánu bez ruštiny?), ale že neumí říct rusky ani Česká republika, tak to už mi hlava nebere. Pak jsme se o tom ještě bavili, protože Milan si toho, že neuměla ani slovo rusky také hned všiml. Říkal, že ji snad slyšel předtím mluvit uzbecky, tak to by tu neznalost ruštiny na zájezdu do Uzbekistánu omlouvalo (v Turkmenistánu pak měli průvodce od cestovky, co mluvil anglicky). Ale i tak, pokud se už někdo dokáže naučit uzbecky na úrovni, že dělá průvodce v Uzbekistánu, tak nechápu, že neumí ani slovo rusky, vždyť to je úplně propojené. Že by se někdo učil uzbecky a během té doby by nepochytil ani to, jak se rusky řekne Česká republika nebo co znamená Odkudá vy, to si nedovedu nějak představit.
Poté, co jsme vyplnili dotazníky, nás nasměrovali k pultíku pasové kontroly. Když viděli, že máme víza v pase, byli rádi. Museli jsme jim dát jmenný seznam naší skupiny a opět vysvětlovat, že ti zelení mužíci mají sice taky české pasy, ale my jsme samostatná skupina. Mně se tam líbil pán pasovák, co naši skupinu řešil a asi i já jemu byla sympatická, protože jsme se spolu začali vybavovat. Jenže k nám přišel Milan, jestli není něco potřeba a stoupl si tam a pořád tam stál i když jsem mu důrazně, aby to pochopil, řekla, že nic potřeba není:-) Takže mi veškeré flirtování překazil, protože pán si myslel, že k sobě patříme. Pak jsme dostali vstupní razítka a následovala celní prohlídka.
Celnice je hned vedle, asi 3 metry od pasové kontroly. Je potřeba vložit všechna zavazadla do rentgenu, za kterým stojí asi 4 lidé. Nechávají procházet vždycky tak dva lidi. Když projede zavazadlo rentgenem, chtějí, aby ho cestující rozbalil. Ale ta naše prohlídka byla tak jako aby se neřeklo, sice jsem musela otevřít kufr, paní mi ukázala, ať nadzvednu oblečení, tak jsem to udělala, ale ona se vlastně ani nepodívala, co pod ním bylo. To samé s taškou přes rameno co jsem měla. Musela jsem rozepnout zip, ale jen se koukla do tmy tašky, kde nic nebylo vidět a řekla, ať to zavřu. Ptali se nás, jestli máme sebou nějaké narkotika. Ne nemáme, jenom ibalgin. Zelení pánové byli ve frontě za námi. Jeden z celníků nám řekl, ať tam počkáme a jsme k dispozici, aby jsme jim překládali při prohlídce zavazadel. Tak to jsem měla "radost" protože to by jsme tam s nimi byli minimálně hodinu, na to, kolik jich bylo. Nakonec nám ale řekli, že můžeme jít, že to nějak zvládnou.

Pohraniční budova z turkmenské strany. Foceno mobilem.

Vyšli jsme ven, přes předposlední check point, tady čeká na zelené mužíky autobus cestovky. Náš řidič čeká ještě za dalším check pointem.

Systém průvodců a řidičů u turistických víz je následující:
Pokud jedete do Turkmenistánu na turistická víza, je vždycky nutné jet přes cestovní kancelář. Podle nějakého místního zákona ale musí mít takoví turisté vždy průvodce, nemůžou se pohybovat volně po celé zemi. Jenže jak nám vysvětlila cestovní kancelář, která nám dělala itinerář, služba průvodce je pro nás volitelná. Z pohledu toho zákona, je totiž za průvodce brán i jen řidič, který veze skupinu z bodu A do bodu B. Takže my jsme to měli tak, že jsme neměli průvodce (který samozřejmě navýší cenu), ale jen ty řidiče. Řidič nás vyzvedl na hranici a odvezl na letiště do Turkmenabatu. Tam nás vysadil před halou, kde jsme se šli sami odbavit a starali se o sebe sami. Po příletu do Ashgabatu nás na letišti čekal další řidič, který nás odvezl do hotelu. Pokud by jsme měli objednánu službu průvodce, bylo by to tak, že by s námi někdo byl celou dobu, šel by s námi na odbavení, vše by pro nás zařizoval a letěl by s námi. Tohle je asi dobré pro někoho, kdo se bojí sám letět letadlem ve smyslu, že potřebuje průvodce, protože neví, kam se jít odbavit a jak to tam chodí a nebo se bojí proto, že se nedomluví. Průvodce umí anglicky a s turisty se baví o tom, co a jak.
Tak my se letět sami nebojíme, kam se jít odbavit víme a proto jsem teď moc ráda, že to takhle vyšlo a cestovka nám tohle umožnila. Kdyby nám třeba byli řekli, že toho průvodce mít musíme, že to jinak nejde a chtěli na tom vydělat, tak by jsme si ho samozřejmě vzali. Ale takto to pro nás bylo úplně nejlepší. Na letištích nás nikdo nehlídal (tedy oficiálně, viz dále) a to, že nám dali řidiče, co neumí anglicky nám nevadilo. Kdyby jsme byli třeba Američané nebo Asiati, tak by jsme byli o dost ochuzeni, protože by jsme se nic nedozvěděli, ale takhle jsme si samozřejmě s tím řidičem povídali, jako by to průvodce byl a na všechno se vyptávali, co by nám jinak průvodce říkal anglicky. Takhle nás řidič jen odvezl večer do hotelu a řekl nám, že zítra pro nás přijede ve 14:00 jiný řidič, který nás odveze k plynovému kráteru. Ráno se o nás nikdo nestaral a vše jsme si zařizovali sami (výměna peněz, nákupy atd.), což nám vyhovuje.

A jsme v Turkmenistánu. Hurá.

První metry za hranicí.

Od řidiče, který nás vezl, jsme dostali obálku od cestovky, s programem a dokumenty, které od nás budou po cestě chtít.

Od hranic jedeme do Turkmenabatu. Odsud poletíme do Ashgabatu.

Cesta od hranic do Turkmenabatu.

Děti chodí zrovna ze školy.

Holčičky na základních školách nosí tradiční turkmenské zelené šaty. Na středních mají červené a na vysoké modré.

Cesta do Turkmenabatu.

Jedeme dobře.

Děti.

Dost se tu staví a buduje.

Cesta do Turkmenabatu.

Středoškolačky.

Turkmenabat.

SPZtky.

Banka.

Čertovo kolo. Foto: Palo

Náš řidič nás zavezl na oběd. Do nějaké místní kavárny.

Nabídka jídel. 1 místní Manat je asi 6 Kč.

Když jsme vešli, všichni zvedli hlavy od jídla a koukali na nás, jako kdyby jsme tam spadli z Marsu. I když, v jistém slova smyslu se to tak dá brát.

Tento pán prodavač byl zaujatý mým foťákem a pořád chtěl, abych ho fotila.

A s touhle kolegyní mě taky vyfoť! Ta si mě hned přidala mezi přátele na VK.com :-)

A s touhle taky.

Dala jsem si Mantu.

A jedeme dál. Projevily jsme s Věrkou přání, že by jsme si chtěly koupit ty tradiční turkmenské šaty, co nosí místní ženy.

Turkmenabat. Foto: Věrka

Tak nás řidič vezl na bazar.

Turkmenská vlajka.

Apple v Turkmenistánu.

Zajímalo by mě, jaké modely tu mají.

Dojeli jsme na bazar v Turkmenabatu.

Začali jsme hledat ty šaty. Řidič šel s námi. Jenže šaty nikde neměli. Tak jsme se ptali prodejců a řidič volal manželce a ptal se, kde je kupuje. A zjistilo se, že ty šaty se tu vůbec neprodávají, že si je šijí Turkmenky samy doma! Prodává se tu hodně látek, takových obchodů jsme později viděli několik, ale tam si jen vyberou látku a výšivku a doma si to spíchnou. Co mě pobavilo bylo, že to nevěděl ten náš řidič, že tuhle informaci zjistil, až když se kvůli nám začal pídit po tom, kde turkmenské ženy kupují šaty. Říkal, že se o to nikdy nezajímal, kde se berou šaty, ve kterých chodí polovina národa. Že mu nebylo divné, že je nikdy neviděl někde v obchodě? No jo, chlap:-)

Tak jsme si aspoň prohlédli bazar v Turkmenabatu.

Bazar v Turkmenabatu.

Bazar v Turkmenabatu. Foto: Věrka

Bazar v Turkmenabatu.

Tady prodávají ty látky. Bazar v Turkmenabatu.

Bazar v Turkmenabatu.

A pak už nás odvezl řidič na letiště. Tam jsme se rozloučili a čekali na let. Letiště je tak nějak úplně ve městě.

Děkujeme za vše! Na check-in trefíme sami.

Letiště Turkmenabat. Foto: Palo

Dostali jsme před tím letenky. Elektronické, ale orazítkované:-) Docela by mě zajímalo, co by dělali, kdyby jsme je ztratili a neměli jejich výtisk.

Dostali jsme palubní vstupenky.

Letiště Turkmenabat. Foto: Palo. Já fotila také, ale bohužel mě viděli a musela jsem tam před nimi fotky smazat.

Sedli jsme si tu na kafe v místní kavárně. Měli jen kapučíno v prášku. Ale lepší než nic.

Čekání na boarding. Všichni cestující musí projít přes check-in. To je normální. Pak se ale jde na další kontrolu, kde sedí paní, co má namalovanou mapičku letadla a na té podle palubek zaškrtává lidi. Pro každého se najde nějaká práce.

Jak jsme tam tak seděli a čekali na odlet letadla, všimli jsme si pána, který nás pozoroval. Když jsem dorazili před nějakými třemi hodinami na letiště, Palo si chtěl zakouřit. V Turkmenistánu je kouření velmi omezeno, krabička cigaret stojí v přepočtu asi 350 Kč a kouřit se tam smí jen na vyznačených místech. Palo tedy začal obcházet letiště a hledat, kde by si mohl dát cígo. My jsme ho pobaveně sledovali z okna kavárny, kde jsem si dávali kapučíno z prášku. A všimli jsme si, že jak se motal kolem letištní budovy, napřed ho pozoroval a pak se za ním vydal pán, který se ho něco ptal. Když se Palo vrátil, ptali jsme se, o co šlo. Pán se ho ptal, co hledá a když mu to Palo řekl, ukázal mu místo na kouření. No a ten pán byl tento pán, který nás neustále pozoroval. Letěl sám, neměl u sebe ani žádnou tašku, nic, jen telefon. My jsme samozřejmě před cestou četli, že cizince tu sledují a tak nás napadlo, že tento pán asi doprovází nás, od momentu, co nás řidič vyhodil před halou z auta. Aby jsme si to ověřili, začali jsme provádět drobné pokusy. V té odletové hale byl takový výklenek s oknem, asi 1,5 x 1,5 metru, kam nebylo ale ze sedaček vidět. Takže tam šla Věrka a stoupla si tam. Já jsem ji asi za dvě minuty následovala a stoupla si k ní. A co se nestalo? Asi za minutu po mě, tam pán přišel a nakukoval tam, co tam děláme. Tak jsme ho začali mást už cíleně a rozprchávali se do do stran a chovávali se, jak to jen šlo. My s Palem jsme to dohnali do dokonalosti tak, že jsme se procházeli úplně nesmyslně po místnosti a když jsme se míjeli, tak jsem se vždy zatahala za levý ušní lalůček a mrkla na něj, načež Palo odpověděl tak, že si přejel ukazováčkem pod nosem. Pak jsem si stoupla ke straně a (ne)nápadně začala mluvit do svých hodinek.
Nevíme s určitostí, jestli nás pan hlídal nebo ne. Je to tam prý ale rutina, že si cizince takto hlídají, tak by to nebylo nic divného. Ne, že by potřebovali sledovat konkrétně zrovna nás, asi to dělají pokaždé, aniž by čekali, že se jedná o nějaké špiony. Potom z toho sepíšou nějaký report, ten si založí a hotovo. Chudák tento pán, ten z nás musel mít asi "radost" a zajímalo by mě, co do eventuálního hlášení napsal. A manželce určitě doma večer říkal, jaké to dneska vyfasoval v práci paka ke sledování.

Podle letového řádu jsme měli letět Boeingem 717, na který jsme se těšili. Bohužel došlo ke změně a místo něj letěl obyčejný Boeing 737-800. Let byl docela dost plný. Aby ne, když letenky jsou tak levné.

V letadle se samozřejmě taky fotit nesmí, tak máme jen pár fotek z mobilu. S focením mobilem to ale docela šlo. Ač jsme viděli v Turkmenabatu prodejnu Apple, většina lidí měla ještě staré tlačítkové telefony, které snad ani foťák ještě neměly. Včetně našich průvodců. Proto si myslím, že když jsme fotili telefonem, ani to nebudilo pozornost, protože nikoho nenapadlo, že to vlastně může fotit.

Letět s Turkmenci je pro nás rarita.

Dostaneme kávu a čaj.

V kabině mají obraz současného prezidenta.

Takže dobrý večer.

Posádku jsme bohužel lépe nevyfotili.

Přistání v Ashgabatu na domestic terminálu.

Přílety do Ashgabatu.

Vnitrostátní terminál. Na letišti čekal další řidič z Owadanu, který nás odvezl do hotelu.

Cesta z letiště do hotelu Ak Altyn.

V recepci o nás ví a vše je zařízeno.

Můj a Věrky pokoj.

Pokoje byly hezké a čisté.

Klasický hotel.

Spalo se tu dobře.

Koupelna.

Palovo pokoj.

No jo, se tu to tu rozvaluje, když to má celé pro sebe.

Ubytujeme se a jdeme ještě dolů do restaurace na jídlo.

Bydlíme v sedmém patře.

Hotel Ak Altyn.

Hala hotelu.

Mají tu velký obraz pana prezidenta.

Tak se s ním vyfotíme.

Četla jsem o něm spoustu zajímavostí, napíši o tom v druhém díle trip reportu.

Menu v hotelové restauraci.

Rozdělujeme si letenky na páteční let. To je legrační, jak razítkují ty elektronické letenky.

Mobilní internet tu nefunguje. Ona tu moc nefunguje ani hotelová wifi. Stojí 1 USD na 24 hodin. Facebook a podobné nejedou, vše zablokované. Dostala jsem se aspoň na Idnes.

Dali jsme si pozdní večeři.

Polívka je grunt!

Vitamíny.

Takhle se tu přivolává číšník. Zmáčkne se příslušné tlačítko. To u nás v Čechách se stačí podrbat na hlavě a hned je u stolu vrchní.

Po jídle ještě projdeme halu hotelu.

Mapa Turkmenistánu.

Hotel Ak Altyn.

Vybavení v koupelně.

Naše cestovní kosmetické taštičky. Tu mojí jsem dostala od Věrky k vánocům a je super. Od té doby už bez ní nejezdím nikam.

A dobrou noc. Zítra nás čeká nabitý program.

Ashgabat - sháníme šaty, cesta k plynovému kráteru Darvaza.

Čtvrtek 22. 6. 2016

Ráno máme volný program, řidič nás na výlet do Darvazy vyzvedne ve dvě hodiny odpoledne. My s Věrkou jsme se rozhodly, že vyjedeme do města a pokusíme se sehnat ty šaty (v recepci nám řekli, že by se mohly dát koupit na Ruském bazaru). Milan s Martinem se pojedou podívat na nějaké zajímavosti Ashgabatu a Palo si udělá volné dopoledne, možná se natáhne k bazénu a třeba se projde po okolí.

Z okna našeho pokoje ráno vidíme nové letiště ve tvaru ptáka. Foto: Věrka

A věž. Foto: Věrka

Z Palova pokoje jsou dokonce vidět i Ilouchové. Foto: Palo

Dobré ráno. Snídaně v hotelu.

Je melounová sezóna.

Dobré ráno.

Dobrou chuť.

Už jsem měla lepší snídaně v hotelu, ale i horší. Jsem spokojena.

Snídaně v hoteli Ak Altyn.

Nápoje.

Káva instantní.

A jsme komplet.

Jdu se podívat na ten bazén. Přestože je venku cca 38°C, na recepci říkali, že už je bazén po sezóně a není vypuštěn jen proto, že je v hotelu nějaký kongres.

Voda byla opravdu ledová.

Posezení venku.

Před hotelem stojí samá diplomatická auta.

Mají tu i zablokovaná místa. Například ambasáda Německa.

Nějaká budova naproti našemu hotelu.

A náš hotel vidíme konečně celý za světla.

Jdeme si s Věrkou chytit taxíka na Ruský bazar.

Taxikář má před sedadlem spolujezdce kobereček.

Kobereček v detailu.

Ashgabat je velice zajímavé město a moc mě mrzí, že jsme na něj neměli více času.

Cesta taxíkem do města stála asi 35 Kč. Věrka přeběhla přes tuto silnici a vyvolala tím šok u místního policisty, který pískal na píšťalku tak, že to museli slyšet až v Buchaře.

Tak já jsem to pak radši obešla k nejbližšímu přechodu.

Toto je Ruský bazar. Mají tam všechno. Kromě těch šatů, co jsme chtěly my s Věrkou.

Nějaké obchody.

Bylo brzo a tak všude zrovna otvírali.

Ruský bazar. Ashgabat.

Tak trochu si myslím, že na těch očních stínech nemělo být napsáno Very Gril, ale Very Girl. Ruský bazar. Ashgabat.

Ruský bazar. Ashgabat.

A to je vše, pak si všimli, že fotím a začali na mě křičet: "nou nou foto!".

Paní má známou igelitku z Dubaje. Ty dubajské igelitky jsou ještě takové ty pravé poctivé igelitky, co se netrhají když o ně člověk zavadí nehtem.

Prodejna školních uniforem.

Dohlíží na to pan prezident.

Ashabat.

Tady mají taky jenom látky a výšivky extra.

Látky jsou ale nádherné.

Tady si to nakombinují a možná jim to i ušijí.

Prezident je všude.

Altyn se tu jmenuje hodně věcí. Asi je to nějaké frekventované označení.

Středoškolačky.

Slečny se s námi vyfotily.

Každá má šaty z jiné látky, asi mají nařízenou jen barvu.

Ashgabat.

Jedeme zpět taxíkem do hotelu. Tedy k hotelu. Viděli jsme tam prodejnu látek, ve které se zkusíme zeptat, jestli by nám nedokázali ty šaty ušít. My ty šaty prostě děsně chceme. A my když něco chceme, tak si za tím jdeme:-)

Reklama na nějaké jezdecké hry. Nebo možná nomádské? Ty my známe z Kyrgyzstánu!

Obchod s látkami je vedle našeho hotelu. Tak se začneme s paní prodavačkou domlouvat, jestli by to nešlo nějak udělat.

Paní za mnou začala hned volat někam, asi říkala, že tam má dvě bláznivé cizinky, co chtějí šaty. A opravdu, za chvíli přišla jiná paní, odvedle, že má krejčovství a že nám to ušijí do druhého dne. Za 55 Manatů. Látka stála 22 Manatů.

Okukovaly jsme ty šaty za výlohou, ale ty by nám byly malé.

Tak jsme si to nafotily, aby jsme věděly, jak to mají šité.

Ty šaty jsou totiž super. Jsou moc pohodlné a lichotivé postavě.

Jsem si vybrala fialovou látku.

Věrka si vybrala zelenou a ještě nějakou a ještě si další látky přikoupila jen tak, že si doma sama něco spíchne.

Další zákaznice začaly vymýšlet, jak nám tam mají tu ozdobu nakombinovat. A že s tím šly vymýšlet kombinace, jen jsme na to zíraly.

Pak nás odvedli o pár vchodů vedle, kde se šaty šijí. Slečny si nás tam naměřily, takže šaty budou na míru.

A hned na tom začaly pracovat. Takže to prý bude hotové ještě dneska a dají nám to do hotelu do recepce. Zázrak. Takže se nám to podařilo a šaty jsme si dokázaly sehnat.

A už se šijí Věrčiny šaty. Ty budou v druhém dílu trip reportu už v akci.

Vracíme se do hotelu.

U bazénu je pusto a prázdno.

Smočím si nohy, ale to mi stačí.

Pak si všimneme, že v obchodě se suvenýry, co je v našem hotelu, visí jedny šaty, které se nám líbí. Já si je zkusím, jsou mi, ale jsou zelené a tak váhám. Mně totiž zelená nesluší a vypadám v ní zeleně celá i s obličejem a tak radši nic zeleného nenosím. A pak si Věrka všimne šatů, co má na sobě paní prodavačka. A ukáže na ní a řekne: "Mně se líbí Vaše šaty, za kolik mi je prodáte?". Prodavačka zalapá po dechu, je trochu v šoku a říká, že to jsou přece její šaty, že jsou nošené a použité. Věrka trvá na tom, že si je chce zkusit. A tak svlékne prodavačku z jejích šatů.

Sedí jí perfektně. Tak teď už jen zbývá vysvětlit slečně, že nám je musí prodat. A že ty šaty chceme teď hned, protože jedeme za dvě hodiny do Darvazy a vrátíme se o půlnoci a ráno v šest zase odjíždíme na letadlo do Turkmenbaši. Nemáme čas, šaty potřebujeme dneska do 14:00. Po chvíli přesvědčování, slovo dá slovo a slečna souhlasí, že zavolá manželovi, jestli by jí nepřivezl nějaké náhradní šaty. A že by tedy vzal i nějaké další, co má doma, jestli bych si nechtěla taky vybrat. Ale samozřejmě že chtěla! A tak to dopadlo tak, že manžel přivezl další šaty, kde byly jedny zlaté, které mi okamžitě padly do oka a tak jsem si je od paní odkoupila také. Nakonec máme tedy z Turkmenistánu jedny šaty ušité na míru a druhé opravdu originální, nošené pravou Turkmenkou. Dopadlo to úplně skvěle.

Projdeme se ještě kolem hotelu. Tmavomodré jsou vysokoškolačky.

Před hotelem stojí auto s americkou vlajkou. Řidič se sice bránil vyfocení, ale měl smůlu. Byla jsem rychlejší.

Pak už jsme jen vyčkali, než se všichni sejdeme v hotelu a půjdeme před odjezdem do Darvazy na oběd.

Palo se coural dopoledne kolem hotelu a byl načuhovat u letiště.

Šel pěšky podle cedulí.

Dál už se ale neodvážil. Foto: Palo

I uklízečky a metařky můžou být elegantně oblečeny. Foto: Palo

Milan a Martin se dokonce vykoupali v hotelovém bazénu, otužilci.

Zase králík.

Boršč.

Kebab.

Mňam.

Dobrou chuť strýčku Fido!

Najíme se a jedeme do Pekelné brány.

Upozornění v hotelu, aby se tam hosté necourali v plavkách.

A vyjíždíme směr Darvaza.

Jedeme kolem letiště. Foto: Věrka

Cesta trvá 3-4 hodiny, záleží na počtu zastávek po cestě.

Po cestě vidíme hodně velbloudů.

Pískolamy.

Tady to není tak načančané jako v Ashgabátu.

Venkov.

Cesta Ashgabat - Darvaza.

Potkáme i vlak. Cesta Ashgabat - Darvaza.

Cesta Ashgabat - Darvaza. Foto: Palo

Cesta Ashgabat - Darvaza.

Cesta Ashgabat - Darvaza. Foto: Palo

Nějaký check-point před námi. Ale řidič na ně jen mávl a jeli jsme dál. Cesta Ashgabat - Darvaza. Foto: Palo

Cesta Ashgabat - Darvaza. Foto: Palo

Zastávka na toaletu. Cesta Ashgabat - Darvaza.

Cesta Ashgabat - Darvaza.

Naše auto, kterým jsme jeli.

A všude kolem už je poušť.

Věrka vyvezla nové šaty.

Zpět do auta a pokračujeme.

Ty šaty jsou super.

Jedeme dál. Cesta Ashgabat - Darvaza.

Cesta Ashgabat - Darvaza.

Krátce před Darvazou je ještě jiný kráter - vodní. Tak u něj zastavíme. Náš pan průvodce je ten pán v černém.

Vodní kráter.

Cesta Ashgabat - Darvaza.

Kráter je docela hluboký. Foto: Palo

Foto: Věrka

Cesta Ashgabat - Darvaza.

Přijeli sem nějací místní kluci.

Cesta Ashgabat - Darvaza. Foto: Palo

Přijíždíme k odbočce na Darvazu. Ta není vůbec označená a člověk o ní musí vědět. Je to zde doprava. Ta šipka doleva může sloužit jako orientační bod. Ale stejně sem člověk jede s cestovkou nebo místním, tak ti to najdou.

Sjezd k Darvaze. Neoznačený. Foto: Palo

Jsou tu nějací turisté.

Tady už je potřeba terénní auto.

Jsou tu nějaké cestovatelské expedice.

Němec tady skončil.

My jedeme dál.

Je tu jen poušť.

A jsme tu. Kvůli tomuto se vlastně celá tato cesta konala.

Dokázali jsme to. Ne ve smyslu, že by jsme se někam dohrabali vlastními silami, ale spíše v tom administrativním a organizačním, protože vše si zjistit a zařídit bylo trošku složitější než obvykle. Ale ne nemožné. Pro nás to bylo náročnější v tom, že u nás nejsou ambasády Uzbekistánu a Turkmenistánu, že nás bylo 5 a museli jsme všechno vždycky řešit a konzultovat v tomto počtu, což prostě trvá déle, než když se domlouvají třeba jen dva lidé.

A jak ten kráter vlastně vznikl? V roce 1971 tady sovětští geologové dělali průzkum ložisek zemního plynu. Během vrtání se jim to nějak propadlo a vytvořil se tento kráter. Někdo tvrdí, že tam byla podzemní jeskyně a jen se zřítil její strop. Každopádně se tam něco prorazilo a ten plyn co tam byl, začal unikat ven. Aby plyn neutíkal do okolí, tak ho Sověti zapálili s tím, že to za chvíli vyhoří. No a ono to hoří od toho roku 1971 dodnes, tak je tam toho asi hodně. V roce 2010 rozhodl současný turkmenský prezident, že se to musí uhasit. Od té doby šly několikrát drby, že se to teď už opravdu řízeně uhasí, ale zatím naštěstí pořád nic. To pak bude velká škoda, jestli to opravdu udělají. Většina turistů, co do Turkmenistánu přijíždí, tam cestuje právě kvůli tomu. I když, oni o ty turisty upřímně asi až tak moc nestojí.

Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell. Foto: Palo

Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell. Foto: Věrka

Jsou tu připravené stany pro ty, kteří tu nocují. Tuto možnost nám také nabízeli, ale my druhý den brzo ráno letíme do Turkmenbashi, tak jsme se museli vrátit do Ahgabatu.

Darvaza. Door to Hell.

Asi nějaká chudší cestovka. Darvaza. Door to Hell. Foto: Palo

A už vidíme šlehající plameny.

Jsou tady už jiní turisté. Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell. Foto: Věrka

Hlavně si srovnat šaty. Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell. Foto: Věrka

Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell. Foto: Palo

Darvaza. Door to Hell.

No výborně, všude je tam cítit unikající plyn a on tam kouří!

Darvaza. Door to Hell.

Tady už se odpočívá a svačí.

A my jdeme také. Owadan tu má své zázemí pro turisty, které sem doveze. Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell.

Ty šaty byly trochu průhledné:-)

Darvaza. Door to Hell.

A jdeme na piknik k Owadanu. Darvaza. Door to Hell.

Zázemí Owadanu u Darvazy.

Tady je pro nás připravený stůl.

Spát tu ale bude někdo jiný. Ti dojeli až za tmy. Ten kráter musí být zajímavý i za svítání.

Darvaza. Door to Hell. Foto: Věrka

A už nám nesou občerstvení.

A pečou večeři.

Druhá skupina od Owadanu, kterou sem dneska přivezou, má separátní stolování. Mají to opravdu perfektně připravené.

Darvaza. Door to Hell.

A začalo zapadat slunce. Mají to vymyšlené tak, že přivezou turisty za světla, pak jim dají najíst, mezitím slunce zapadne a oni to pak vidí i za tmy. Darvaza. Door to Hell.

Už se trousíme na jídlo. Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell.

Jurta Owadanu.

Darvaza. Door to Hell.

V pruhovaném tričku je sám ředitel Owadanu.

Darvaza. Door to Hell.

Tady už se odpočívá. Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell.

Setmělo se a my se vracíme ke kráteru. Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell.

Darvaza. Door to Hell. Foto: Věrka

Darvaza. Door to Hell.

Pekelnice :-)

Darvaza. Door to Hell.

Darvaza je opravdu velice zajímavé místo a já jsem moc ráda, že se mi podařilo se tam dostat. Ptala jsem se řidiče, jestli neví, jestli tam už historicky nějaký turista spadnul. Tak prý asi ne nebo o tom neví.
Jedeme zpět do Ashgabatu. Po cestě jsme pospávali. Do hotelu jsme se vrátili o půlnoci a šli rychle spát, protože následující den ráno nás vyzvedával řidič, který nás odvezl na letiště, odkud jsme letěli do Turkmenbashi.

Pokračování v 2. díle.

www.yirina.net