2016_Turkmenistan2

My posts are my personal views. They do not represent the views of my company / Příspěvky na tomto webu jsou pouze mé osobní názory.

www.yirina.net

Letíme do Turkmenbashi ke Kaspickému moři a pokračujeme do Yangykala kaňonu.

Pátek 23. 9. 2016

Předchozí večer jsme se vrátili z Darvazy kolem půlnoci. Dnes odlétáme v 8:30 na výhod do Turkmebashi, což je město u Kaspického moře. Tady nás bude čekat opět řidič (respektive 2) a pojedeme na výlet do Yangykala kaňonu. Večer se vrátíme, přeletíme zpět do Ashgabadu, vezmeme si v hotelu věci a poletíme domů.

Snídaně v Ak Altyn hotelu. Zástupce Owadanu nám domluvil, že ačkoliv jsou snídaně od 7:00, můžeme přijít už v 6:45, protože máme odvoz na letiště na odlet do Turkmenbashi.

Tak se rychle najíme a už pro nás přijde řidič, že jedeme.

Cesta ranním Ashgabadem na letiště. Z našeho hotelu je to kousek.

Cesta na letiště.

Plakát s prezidentem Turkmenistánu.

Cesta na letiště.

Řidič nás opět vyhodí před domestic terminálem a starejte se sami. To nám přesně vyhovuje, než mít sebou průvodce úplně všude. Jsme přišly s Věrkou na odbavovací přepážku a slečna co za ní seděla, se začala děsně chichotat a ukazovat na naše turkmenské šaty. Říkala: "jééé, vy máte turkmenské šaty?" a smála se. No my víme, že máme turkmenské šaty, ale co je na tom legračního? :-)

Na letišti fotíme jen nenápadně na mobil. To nebudí tolik pozornosti, protože většinu lidí kolem by patrně nenapadlo, že mobil umí fotit. I když je to tam jinak dost moderní.

Hlavně nenápadně.

Kdyby něco - tak nic.

Se těšíme.

Nastupujeme do letadla pěšky.

Škoda, že je to jen Boeing 737-800.

Foto z okýnka letadla.

Výhled je docela zajímavý.

Akorát trochu monotónní.

Příprava na start.

Letiště Ashgabad - domestic terminal.

Letiště Ashgabad - nový terminál ve tvaru orla.

Bezpečnostní demonstrace. Animovaná figurantka má tradiční turkmenské šaty i čepeček.

Šaty s výšivkou.

Safety demonstration.

Jde se na start.

Terminál.

A startujeme.

Iloušci. Foto: Palo

Iloušci.

Dostáváme čaj a vodu.

Vyhlídka z okna.

Hory.

A letíme nad vojenským letištěm Yanghadza.

Yanghadza. Doufám, že nás nesejme turkmenská tajná služba za to, že jsme ty fotky zveřejnili. Ale tak si to maj schovat, když je to vidět z letadla.

Kruhový objezd v poušti.

Tohle je občas z letadel vidět, nejen v Turkmenistánu, nechápu.

A jdeme na přistání v Turkmenbashi.

Pronásleduje nás vlastní stín:-)

Přistání v Turkmenbashi.

Letiště Turkmenbashi.

Nějaký Antonov.

Terminál a Jumbo Cargoluxu.

Jinak pusto a prázdno.

I tak malé letiště má chobot.

Výstup.

Letiště z venku.

Na letišti nás čekají dva průvodci. Zajímavé bylo, že klukům podali ruce a pozdravili se a mě a Věrku úplně přešli.

Jedeme přes Turkmenbashi do Yangykala kaňonu. Protože je to přístavní město, mají tu kotvu. Jestli je to kotva.

Nějaké cisterny bo co.

Resorty Awaza u Kaspického moře. Sem bych se chtěla někdy vrátit, bohužel jsme na to tentokrát neměli čas.

Řidiči nám kdykoliv zastavili. To už se začali bavit i se mnou a Věrkou.

Prý jestli chceme, zastaví nám na půl hodiny na bazaru. Tak jasně že chceme.

Obchod s Iphony.

Prodej výšivek na turkmenské šaty.

Paní pozvala Věrku, ať se jde k ní s výšivkami vyfotit.

Výšivky.

Pletařské pomůcky.

Ovoce a zelenina.

Bazar v Turkmenbashi.

Prodejna nábytku Owadan.

Turkmenbashi

Nějaký radar či co.

Turkmenbashi

Cesta do Yangykala kaňonu.

Cesta do Yangykala kaňonu. Kaspické moře.

Turkmenbashi. Kaspické moře. Cesta do Yangykala kaňonu.

Turkmenbashi. Kaspické moře.

Cesta do Yangykala kaňonu.

Zastávka in the middle of nowhere. Jsme si říkali, jak často sem asi jezdí autobus?

A asi dvě minuty na to, jel proti nám:-)

Cesta do Yangykala kaňonu.

Tímhle autem jsme jeli my s Věrkou a Palem. Cesta do Yangykala kaňonu.

A tímhle Milan s Martinem. Cesta do Yangykala kaňonu.

Cesta do Yangykala kaňonu.

Tam nahoru pojedeme. Cesta do Yangykala kaňonu.

Cesta do Yangykala kaňonu.

Yangykala kaňon.

Náš řidič. Yangykala kaňon.

Yangykala kaňon.

Tam pojedeme. Yangykala kaňon.

Yangykala kaňon.

Asijští turisté se kryjí ve stínu. Yangykala kaňon.

Yangykala kaňon.

A nadešel čas oběda.

Dobrou chuť.

Měli jsme už hlad, tak jsme si na tom výborně pochutnali. Jeden z řidičů říkal, že to chystala jeho manželka, tak kdoví jak to tam mají v Owadanu propojené.

Palo už sedí jako místní.

Oběd s vyhlídkou na kaňon. To nemělo chybu.

Yangykala kaňon.

Náš průvodce.

Yangykala kaňon.

The proud Czech girls. Yangykala kaňon.

Yangykala kaňon.

Velbloud žere nějakou plastovou láhev.

Cesta zpět do Turkmenbashi. Zastávka na toaletu.

Kráva.

MHD po turkmensku.

Tady stavíme na kávu.

Obchod, kde nám udělají 3in1 z prášku.

Hrníčky Nescafe dorazily i do Turkmenistánu.

Přestávka před další cestou.

Výměna zkušeností českého a turkmenského řidiče: "Taky máme v Čechách kola kulatý".

A popojedeme. Odpolední sluníčko dělá písek kolem krásně do zlata.

Zastavíme na toaletu. Odskočíme se za dunu.

Zlatá barva je všude kolem.

Mně se v Turkmenistánu moc líbí. Určitě sem chci znova. Jednou.

Cesta do Turkmenbashi.

Turkmenbashi. Přijíždíme do města a zapadá slunce. Řidič nám hraje v rádiu náladové písničky, prostě romantika jako blázen.

Západ slunce v Turkmenbashi.

Najednou se udělalo úplně zlaté světlo. Na pár minut. Pecka.

Řidič nás odvezl do restaurace, která patří jemu a jeho manželce. Seděli jsme venku, bylo příjemně teplo. Říkal, že je tam wifi. To sice byla, ale zrovna nefungovala. Takže nic a dali jsme si boršč.

Když si na to vzpomenu.

Sčot. Tady ještě nemají registrační pokladny.

A vezou nás zpět na letiště. Náš odlet je plánovaný na 22:55. Po příletu se plánujeme jet osprchovat a zabalit do hotelu a pak hned zpět na letiště, protože ve 2:35 nám odlétá Turkish do Istanbulu. Milan a Martin letí až ráno s S7 přes Moskvu.

Jenže nastal problém. Odbavili jsme se a čekali na boarding. Jak jsme tak čekali, tak jsem si všimli, že na odletové tabuli naskočilo zpoždění půl hodiny. Říkali jsme si, že to pořád ještě stíháme, že se holt jen osprchujeme a zabalíme rychleji. Jenže poté, se odlet posunul ještě dvakrát, až byl na finálních 23:55. No, tak to bude těsné. Letí to cca hodinu, jediné štěstí je, že je hotel tak blízko letiště.

Palubní vstupenky.

Nenápadně fotíme letiště v Turkmenbashi.

Hala letiště.

Nenápadně.

Check-in přepážky.

Odletová hala.

Čekáme v gate na opožděný odlet.

A letíme.

V Ashgabadu jsme přistáli v jednu hodinu po půlnoci. Nastal úprk do hotelu. Řidič nás naštěstí na letišti čekal.

Naše cesta je u konce. Letíme domů.

Sobota 24. 9. 2016

Po půlnoci v 1:20 jsme dorazili do hotelu. V 1:36 jsme odjížděli zpět na letiště. Takhle rychle jsem se ještě v životě nesbalila. Sprchu jsme nestihli a tak jsme letěli špinaví.

I v tom fofru, kdy jsme se museli zabalit během asi 6-ti minut (nutno přičíst k celkovému času čekání na výtah a cestu nahoru a dolů), jsme si stihli udělat fotku na rozloučenou s panem prezidentem.

Aspoň, že jsem měla oblečení na cestu připravené. Všechno ostatní jsem naházela do kufru asi za 2 minuty. To už bylo jedno, že to bude zmačkané.

A letíme z týden "starého" letištního terminálu ve tvaru orla.

Letiště Ashgabad.

Mají tady automatickou pasovou kontrolu. Jsem na to zůstala vyjeveně koukat, že to fakt jako opravdu funguje a není to atrapa a v tu chvíli mě to vyfotilo:-)

Letiště Ashgabad.

A hurá, Cola Zero co jsem si dva dny šetřila. Nějaké limity na tekutiny tady naštěstí neřeší.

Všudypřítomný obraz je i na koberci. Letiště Ashgabad.

Dámské toalety jsou také krásné a nové. Letiště Ashgabad.

Letiště Ashgabad.

Jsme trošku strhaní, za poslední dva dny jsme pořád na cestě, spali jsme pár hodin, letěli jsme tam a zpět do Turkmenbashi, jeli hodiny do kaňonu, nemohli jsme se osprchovat a teď budeme zase celou noc na cestě. Ale co, doma se umyjeme a vyspíme.

Chtělo by to květiny obměnit.

Tyhle papírky nám zůstaly.

Let byl poloprázdný a tak jsme si zabraly každý jednu troj sedačku a natáhli se.

Nabídka filmů v letadle mě zaujala a byla bych se na nějaký podívala, ale vzhledem k únavě, rozhodla jsem se zkusit něco naspat.

Letadlo bylo krásné a moderní.

Pak jsem si přelezla o sedačku dál a měla krásnou postel.

Boarding hotov.

Odrážíme se od gate a jdeme na start.

Z cestujících před námi jsou vidět jen jejich tradiční pokrývky hlavy.

Poletíme zpět přes Turkmenbashi, odkud jsme se před pár hodinami přiřítili.

V dálce vidíme hotel Yyldyz, který mi dost připomíná Burj Al Arab. Chtěli jsme tam jít na drink, ale nakonec jsme místo toho sháněly turkmenské šaty. No jo, ženy.

Nové letiště.

Ehmn. No, lépe to vyfotit nešlo.

Pozdní večeře.

Nejen catering musím u TK pochválit.

Míjíme Turkmenbashi.

Hlavně nastudovat, kde jsou exity.

Podařilo se nám usnout. Mě začalo rušit, že začal v pravidelném intervalu někomu vyzvánět telefon. Tak napůl jsem spala, ale co pár minut začal zvonit znova. Pak už jsem se naštvala a šla jsem to říct letušce. Nejen, že mě to rušilo, to zná každý, když jede třeba v autobuse a někomu tam zvoní telefon a všichni dělají, že to není jeho (to nechápu). Ta napřed nechápala, co jí chci (samozřejmě ve chvíli, kdy jsme k ní došla, to zvonit přestalo o ona si myslela, že jsem nějaký cvok, ale za chvíli to naštěstí zase začalo). Tak jsme šly po zvuku a zjistily, že to jde z jednoho z binů. Ten byl ale plný zavazadel. Takže letuška pokrčila rameny, že s tím stejně nemůže nic dělat a že už stejně jdeme na přistání v Istanbulu. Potom jsem nad tím ještě přemýšlela. Zvonilo to minimálně polovinu cesty, podle mě od chvíle, kdy jsme přeletěli Kaspické moře a ocitli se nad pevninou. Jak to, že tam byl signál? Nebo má TK mobilní síť v některých letadlech, jako to máme my? A neměla jsem zburcovat posádku už nad Kavkazem, ať to řešej, že to může být ohrožení bezpečnosti? Mohli jsme jít na nějaký zajímavý divert, třeba do Baku, to by se mi líbilo. Kdo byl majitelem vyzvánějícího telefonu a blbec, který když někomu volá na mobil a ten to nebere, tak to vytáčí pořád dokola (proč, vždyť uvidí zmeškaný hovor, ne???), jsem nezjistila.

Doletěli jsme.

Z Istanbulu do Prahy letí první let v 7:15. Původně byl o deset overbooked, tudíž jsme počítali s tím, že se nedostaneme a poletíme až letem kolem poledne, ale to už nám bylo jedno. Naštěstí Turkish vyměnil A319ku za větší letadlo a my se díky tomu vešli, což už jsme věděli z Ashgabadu, kde nám to zkontrolovali na odbavení. Takže jsme byli v klidu a plynule přešli do gate na Prahu.

Ovšem, v tom se usadili cestující, kteří do Prahy nemířili. Těžko jsme našli volná místa. Ale to by nebylo to nejhorší.

Neuběhlo asi ani 5 vteřin, aby tam někdo nekašlal (ale tak dávivě, že se chce člověku zvracet) nebo nechrchlal (ale tak, že má člověk pocit, že ten co chrchlá, do minuty umře) a silně to tam zapáchalo. Ti lidi si nedávali ani ruku před pusu, prostě to tam prskali kolem sebe. Říkala jsem si, jestli nejsme ve špatném gate, ale nebyli jsme. Už jsem se viděla, jak dostanu nějaký mor nebo choleru a budu se léčit na oddělení infekčních chorob na Bulovce. Jinam si kam sednout nebylo, mimo gate byl jen úzký koridor, plný lidí. Tak jsem si omotala aspoň pusu a nos šátkem (stejně to udělalo několik dalších cestujících, kteří vypadali, že letí do Prahy a nějak se do gate dostali). Asi po 20-ti minutách někdo z nich zavelel a všichni se zvedli a hnali se někam do gate na Súdan nebo něco podobného.

A my se naboardovali.

Reklama na Atlas. Mají docela hustou síť destinací.

Na tomto letu nebylo IFE tak moderní, ale to vůbec nevadilo. Hlavně, že jsme se dostali.

Ty lety přes Istanbul jsou super v tom, že tam je člověk cobydup.

Chutná snídaně.

Na palubě mají i kuchaře.

A jsme doma. Máme odbavená zavazadla, na zpáteční cestě už to neřeším.

A jsme doma. Bylo to super! Jsem opravdu hodně moc šťastná, že jsme ten výlet podnikli.

Turkmenistán je jedna z nejzvláštnějších zemí, kde jsem byla, myšleno v dobrém slova smyslu. Je to v mých měřítkách kousek od nás, ale na druhou stranu stovky světelných let daleko. Život tam plyne úplně jinak, jak na nějaké jiné planetě. Země je to izolovaná, ale z té krátké návštěvy a z toho, co jsem díky naší cestě načetla a nastudovala, mám pocit, že většina obyvatelstva je spokojena. A není to „spokojenost“ jako v Severní Koreji, kdy nemají nic, jsou odříznutí od chodu světa a je jim namluveno, že žijí v komunistickém blahobytu a ten musí bránit před zlými západními imperialisty. Není to ani taková ta izolovanost ve stylu Ruska, kdy sami sebe přesvědčují, že se mají nejlépe na světě, ale stejně ti, co mají peníze, si na Západě kupují domy nebo tam posílají studovat děti a západní styl života je pro ně vzorem. Věřím, že většina Turkmenů je opravdu z hloubi duše přesvědčena, že se mají dobře a zahraniční lákadla je moc neberou. Hrdý Turkský národ.

Samozřejmě cesta do Turkmenistánu ve mě vyvolala na tuto celkem neznámou zemi zvědavost a tak jsem si o ní sháněla informace a hodně toho nastudovala a přečetla. Kdybych mohla cestovat v čase, moc ráda bych se tam podívala v době SSSR (ale to by mě zajímal i třeba Uzbekistán a Kyrgyzstán v té době). O politiku se moc nezajímám, ale v případě Turkmenistánu to úplně nejde, vzhledem k tomu, že celá země stojí na kultu současného prezidenta, který si buduje po vzoru toho předchozího, ten to v tomto oboru dotáhl hodně daleko. Označoval se jako Turkmenbashi – Otec všech Turkmenů. Nechal si vystavit svojí sochu v nadživotní velikosti celou ve zlatě, otáčející se za sluncem a přejmenoval měsíce, týdny a dny v kalendáři po členech své rodiny. Když v roce 2006 zemřel (a to si živě pamatuji, protože jsme se tenkrát děsně na jeho památku opili v kulečníkové herně na Dejvické, že mi pak bylo několik dní zle), nastoupil na jeho místo nový prezident Gurbanguly Mjalikgulyjevič Berdymuchamedov. Ten se také snaží vybudovat si podobný kult po celé zemi, což se projevuje minimálně tím, že kam se člověk hne, tam na něj kouká ze zdi z obrazu nebo fotografie (např. i v letadlech). Podle mě by potřeboval trošku depilaci obočí, vypadalo by to na těch fotkách o dost lépe.
V roce 2013 si aktuální prezident pozval na oslavu svých narozenin americkou zpěvačku Jennifer Lopez. Ta měla koncert v Awaze, v resortu u Kaspického moře. Docela by mě zajímalo, co si tam tak mysleli o těch jejích gay tanečnících, co jí doprovázeli. Koncert je k vidění na youtube ZDE. No a na konci se převlékla do tradičních ženských turkmenských šatů (ráda bych věděla, jestli je musela shánět jako blázen po celém Ashgabadu, tak jak my s Věrkou) a zazpívala panu prezidentovi song Happy Birthday Mr. President a la Marilyn Monroe kdysi pro JFK - k vidění TADY.

Jennifer Lopez zpívá Happy Birthday turkmenskému prezidentovi.

Jenže tento její počin neunikl západnímu světu a Jennifer Lopez se dostala pod palbu veřejné kritiky, že vystupuje pro takového diktátora a že to není hezké, protože on porušuje lidská práva atd. Jennifer se tedy začala kát, že tohle přece vůbec nevěděla a že kdyby to byla bývala věděla, tak by tam samozřejmě vůbec nejezdila a prezidentovi nezpívala. No, mně to přijde přehnané. Prezident Obama se s ním fotí veřejně, ale Jennifer, která je čistě komerční zpěvačka, pro něj za peníze zpívat nemůže? Nerozumím tomu, jestli jsou na ně nějaká embarga, ale pokud ano, tak jak to, že se tam prodává americká Coca Cola (vyrobená v Turkmenistánu, to jsem se dívala, že není importovaná třeba z Turecka)? Proč se za to omlouvá, když bez urážky, většina Američanů by ani nedokázala najít Turkmenistán na mapě a je jim to úplně šumák? Video z toho, jak se to řešilo v americké televizi je ZDE.

Prezident se s ním evidentně vystavovat může, ale komerční Jennifer mu zpívat nesmí. Licenci Coca Coly tam ale prodat lze. Promiňte, ale já tomu nerozumím.

Zajímalo mě, čím Turkmenistán porušuje ta lidská práva a našla jsem několik kauz. Například případ pána, co se hlásí ke svědkům Jehovovým a z tohoto důvodu odmítl nastoupit vojenskou službu a oni ho za to potrestali vězením. O svědcích Jehovových si myslím své. Porušováním lidských práv je v mých očích případ Saudské Arábie, kde ženy pro to, aby mohly fungovat, musí mít mužského poručníka, od nějž potřebují písemný souhlas k tomu, aby mohly cokoliv udělat, byť jen jít ven z domu na nákup. O tom, že tam ženy nesmí řídit auto, ano nemluvím. Tohle nikomu nevadí a vesele si celý Západní svět se Saudy obchoduje, v tomto případě je to vnitřní věc země, do které se nemůže nikdo vměšovat, přestože je polovina obyvatelstva zbavena svobody rozhodovat sama za sebe. Proti tomu je nějaký Jehovista zavřený za to, že nechtěl jít v Turkmenistánu na vojnu, pro mě úplně nepodstatný. Dále je Turkmenistánu vytýkáno potlačování náboženských menšin (o náboženství si také myslím svoje, takže s tím já problém rozhodně nemám) a vystěhování ruské menšiny poté, co zrušili dvojí občanství. Jenže takových křivd se historicky dělo a děje po celém světě pořád.
Co je vážné, je omezení politické svobody projevu. Stejně tak blokování internetu, i když, jak jsme se tam bavili, oni znají VPN a jak se dostat po síti ven. Mnoho Turkmenů má účet na VK.com (a to je docela zajímavé, koukat se jim skrz to doslova do obýváku) a na VK.com je všechno. Cenzuru a nemožnost nesouhlasit s aktuálním vedením státu jedině chápu, jako velký problém. Na druhou stranu, pro mě, jako člověka, který se o politiku zajímá maximálně skrz vládní speciály, je pořád na té pomyslné misce vah Saudská Arábie o 95% níže. Protože, kromě výše popsaného, ta nesvoboda politického projevu je v Saudské Arábii úplně stejná a kdo je neposlušný, je zbičován, viz nedávný případ blogera Raifa Badawiho, jeho příběh je popsán TADY. O trestech bičování nebo smrti za mimomanželský sex a podobné „přestupky“, už se ani nezmiňuji, protože bych se jen zbytečně rozčílila.
Nechci vůbec tvrdit nebo rozporovat fakt, že v Turkmenistánu problém s lidskými právy není. Ale jsou země, kde se dějí daleko šílenější věci, které postihují plošně daleko větší část obyvatel a nad kterými zůstává rozum stát, že jsou vůbec možné v dnešní době a tam se to toleruje a omlouvá, protože je to ekonomicky výhodné. A tam kde se to hodí, tam to trošku přibarvíme, aby se odvedla pozornost od těch míst, kde ji nepotřebujeme. Mám toho pokrytectví poslední dobou plné zuby ať jde o Saudskou Arábii nebo Čínu. Takže asi tak.

Už ve chvíli, kdy jsme z Turkmenistánu odlétali, jsem věděla, že tam chci jet v budoucnu ještě jednou. Určitě bych chtěla více vidět Ashgabat, jít na drink do hotelu Yyldyz, vykoupat se v Kaspickém moři a pobýt v resortu Awaza. A proletět se ještě pár vnitrostátních segmentů, když jsou tam tak levné letenky. Dostat se tam, není úplně jednoduché, ale kdo opravdu chce, tak to zvládne. A stojí to rozhodně za to.

Služby Owadanu můžu na 100% doporučit, všichni průvodci (řidiči) kteří nás měli na starosti, byli profesionální a příjemní. Vždycky byli tam, kde být měli, přesně v tolik hodin, v kolik řekli. Když jsme něco potřebovali, všechno obvolali a zařídili, např. třeba to, že nám sami od sebe vyjednali otevření restaurace na snídani dříve, než byly úřední hodiny. Jestli (až) do Turkmenistánu ještě někdy pojedu, tak to určitě budu řešit opět přes Owadan.

www.yirina.net