2016_Uzbekistan

My posts are my personal views. They do not represent the views of my company / Příspěvky na tomto webu jsou pouze mé osobní názory.

www.yirina.net

Uzbekistán jsem chtěla navštívit už dávno. Odrazovala mě od toho víza a nepřítomnost uzbecké ambasády v České republice. Ale bylo jasné, že dříve nebo později, se tam vypravíme. A ten čas nastal. Nejdřív bylo ale potřeba vyřešit ta víza. Když už tedy musí být, tak aspoň, že nás zařadili na seznam zemí, jejíž občané nepotřebují pozvání. Dalším lákadlem se pro nás stala možnost, proletět se s Iljušinem 114-100, který obsluhuje domestic lety Uzbekistan Airways. Mají jich aktuálně sedm, ale jeden prý nelétá, v provozu jich je tedy šest. Uzbeci jsou jediná letecká společnost na světě, která tento typ letadla provozuje v civilním provozu. A to by byl hřích, kdybych jsme tam byli a nevyužili toho.

Víza
Informace k tomu, jak se získávají víza, se dost rozchází a ono se to opravdu asi liší ambasádu od ambasády. My jsme si vybrali, že budeme žádat o víza ve Vídni, protože je to pro nás nejblíže. Žádost se vyplňuje na webu Ministerstva TADY, v té se mimo jiné vybírá, kam si půjde člověk pak žádat. Tudíž to znamená, že se žádost asi odešle z webu do Taškentu a ti pak pošlou informaci o schválení či zamítnutí víz na příslušnou ambasádu. Dotazník jsme vyplnili, odeslali a kopii 3x vytiskli. K tomu přiložili 2x foto pasového formátu a pas. Věrka se tam s tím vydala osobně. Nebylo nám jasné, jak se to bude platit, protože nikde nebyla informace o tom, jestli se to platí přímo na ambasádě nebo nějak jinak. Takže z ambasády Věrku odeslali do banky, kde zaplatila za osobu 70 EUR poplatek s tím, že si za 14 dní pro pasy přijedeme (asi by byly i dřív, ale my se chystali ještě na turkmenskou ambasádu). Cenu jsme do poslední chvíle nevěděli, protože informace o ní se také rozcházely.
Za dva týdny jsme si pro víza jeli, vyzvedli a hotovo.

Ambasáda Uzbekistánu ve Vídni.

Konsulární hodiny.

Takže děkujeme.

Loučíme se s Bishkekem, letíme do Taškentu.

18. 9. 2016 - Přílet do Taškentu s Air Kyrgyzstan

Do Taškentu jsme letěli z Kyrgyzstánu se společností Air Kyrgyzstan (neboli Kyrgyzstan Air Company, ale původně se jmenovala Altyn Air). Letenky jsme kupovali dopředu přes web, cena byla cca 2700 CZK za one way. Web měli bohužel jen v ruštině, ale bez problémů jsem to zaplatila českou kartou.

Na letišti v Bishkeku vracíme auto půjčovně auto a jdeme se odbavit.

Ahoj auto!

Poletíme Boeingem 737-500.

V letadle jsou víceméně samí Kyrgyzové, Uzbeci a pár cizinců. Většinou Asiatů.

Kyrgyzové mají často zlaté zuby a hrdě je ukazují.

Loučíme se s Bishkekem.

Letadlo bylo plné do posledního místa. Mně obvykle stačí málo místa (ač jsem vysoká, tak mám krátké nohy), ale tady jsem je neměla kam dát. Tak malý prostor pro nohy jsem snad nikdy nikde nezažila.

Odlet z Bishkeku.

Kyrgyzské hory.

Vyhlídka byla pěkná.

Stevardky (hlavně ta nalevo) byly dost nepříjemné. Slečna nalevo před startem trvala na tom, že všichni cestující (nejen ti, co seděli na exitech) si musí dát příruční zavazadla nad sebe do binů. Včetně malých kabelek, jako jsem měla třeba já. Ptala jsem se jí proč a ona trvala na tom, že se to musí. Až dodělám tyto trip reporty a budu mít čas, napíšu do Air Kyrgyzstan a zeptám se na to. Krom toho byla nepříjemná, na asijské turisty, kteří nemluvili slovo rusky, ona vytrvale rusky mluvila. Jeden stál a něco si rovnal v binu. Ona kolem něj šla a nepříjemným tónem na něj rusky utrousila (aniž by se zastavila nebo se na něj dívala): "Nemůžete tady stát a blokovat místo!".

Dostali jsme pití.

Slečna neměla svůj den.

Po přistání všichni vyskočili, v domnění, že se asi dostanou nějak dřív z letadla. Pak si postáli několik minut, než došlo k otevření dveří a začalo se vystupovat. Když je to baví...

Poprvé v Uzbekistánu.

V Uzbekistánu se nesmí fotit na letištích. A hlídají to. Tudíž jsme fotili tak pokoutně. Příletová hala.

Před vstupem na celní kontrolu je potřeba vyplnit formulář (2x), kam se vypisují všechny cennosti, co u sebe člověk má. Včetně peněz všech měn a přesnou částku. Při výstupu se to náhodně kontroluje (nevím jako moc, nám to nekontrolovali). Jde o to, že Uzbekistán je hladový po dolarech a mají strach, aby jim je někdo nevyvážel. Že bych třeba jela do Uzbekistánu, koupila tam výhodně dolary a vezla je do Prahy. Obráceně je to v pořádku, utrácet dolary je tam povoleno, respektive vítáno. Dolary akceptují řidiči i v restauracích. Personál v hotelu i restauracích se nás několikrát ptal, jestli si u nich nechceme dolary vyměnit. Existuje tam dvojí kurz. Oficiální a černý. V době naší návštěvy byl oficiální kurz 1 USD - 2 990 Sumů. A neoficiální, za který nám všichni v hotelech a restauracích měnili nebo přepočítávali ceny, byl 1 USD - 6 300 Sumů. Docela slušný rozdíl.

Celní formuláře se tam povalují na pultíkách. Problém je, že tam měli jen ruskou verzi. Tak jsem šla za celníky, že potřebujeme aspoň anglickou. Tak začali hledat a hledat. Nakonec nám jich pár našli.

Vyjdeme z letiště. Má nás tu čekat taxikář, který nás odveze do hotelu. Budeme tu jen nocovat, protože ráno pokračujeme do Buchary. Z Taškentu bohužel neuvidíme nic, což je škoda. Taxík do hotelu stál 10 USD.

V tomto hotelu nocujeme.

Náš pokoj. Jak pro tři medvídky nebo jak je to v té pohádce.

Příslušenství.

Recepce.

Hotel Art.

Mise Iloušek 114, Buchara, setkání s Milanem a Martinem.

19. 9. 2016 - Přelet do Buchary na palubě Ilouška 114!

Ráno se sbalíme a pokračujeme dál. Tentokrát vnitrostátním letem do Buchary. Čeká nás letecký zážitek na palubě Ilouška 114! To bylo jedno z "must do" v Uzbekistánu, které jsme měli na seznamu. Doufali jsme, že nám ho nevymění za nějaký Airbus. Letenka stála 2 200 Kč a vystavila nám jim cestovní agentura Handlingu ČSA, která má možnost ticketovat na stock Uzbekistánců, čili jsme měli letenku s předčíslím 250, žádný Hahn Air. Za což moc děkuji Daniele. Když jsem jí psala, co chci za let, tak se hned ptala: "To je kvůli tomu letadlu, že jo?" :-)

Vnitrostátní terminál.

Odlety.

Odbavení.

Veřejná část haly.

Odbavení. Chceme všichni místa u okénka. Ne, nevadí nám, že nebudeme sedět vedle sebe. Ty necelé dvě hodiny to bez sebe opravdu přežijeme. To jsem ovšem netušila, že vedle mě bude posazena druhá nejobjemnější žena z celého letadla.

Tady mi focení ještě prošlo. Dál už ne.

Z místa 4D jsem si pak musela přesednout, protože mě utiskovala objemná dáma.

Neveřejná část haly.

Mají tady automat na vodu a dobíječ telefonů.

Hurá, letíme Ilouškem 114! Fotografírovať něvazmožno samozřejmě.

Budova domestic terminálu.

Výhled z okénka.

Instrukce.

Ano!

Palubní časopis.

Kabina. Nakonec jsem si přesedla do první řady, která zůstala volná.

Velká paní vedle mě.

Přesedla jsem si dopředu.

Tady jsem měla místa dost.

A jdeme na start.

Stojí tu zajímavá letadla.

Iloušek svlečený z barev.

Tady by se spottovalo.

Túčínko.

Iloušci.

Baečka Uzbekistánu. Ta už aktivně na komerčních letech nelétají. Ve třech různých zbarveních.

Letiště Taškent.

Taškent vlaky.

Nádraží Taškent.

Taškent.

Iloušek 114. Zásek do statistiky.

Cestující pospávají.

A jdeme na přistání v Buchaře.

Okolí Buchary.

Šatna v Ilouškovi.

Letiště Buchara.

Mise splněna. Let trval asi 1 a půl hodiny.

Letiště Buchara.

Taxikář nás čekal.

Terminál letiště Buchara.

Růžová paní, kterou posadili v letadle vedle mě a od které jsem si odsedávala.

Tady jim také na letiště jezdí 100ka!

Ale taxíky jsou tak levné, že autobusem se to nevyplatí.

Ještěže máme docela malé kufry. Cena cesty byla cca 7 USD.

Cesta do města.

Do hotelu se jde postranní uličkou, protože se vstupní část rekonstruuje.

15 USD na osobu a na noc, včetně snídaně. Výborné snídaně.

Náš pokoj.

Příslušenství.

Palo kontroluje čistotu ručníků. Je to v pořádku.

Hotel Rustam & Zukhra.

Hotel je v procesu rekonstrukce. Zdi je ještě potřeba ohodit. Pak to bude moc hezké.

Ve dvoře se snídá.

Tak jsme si také došli. Snídani máme zaplacenu v ceně pobytu až další ráno, protože jsme dnes teprve přijeli. Tak si ji dokoupíme. Ta hostina stála 2 USD!

Snídaně.

Hotel Rustam & Zukhra. Vstupní část z ulice, která se rekonstruuje. Majitelé jsou Tádžici. Tak jsem si s nimi pokonverzovala persky. V Buchaře prý žije hodně Tádžiků.

Měníme si peníze. Není nutné měnit moc, protože je tu 1) levno 2) všude berou dolary

Za 20 USD dostane člověk takovýto balík Sumů.

Na cizince jsou tu západním Fast foodem připraveni.

Buchara.

Ten porcelán se nám moc líbil. Tak moc, že jsme si s Věrkou poslední den každá koupila čajový servis za 15 USD a pak jsme ho tahaly sebou.

Buchara.

Tržiště.

Buchara.

Zase ty magnety.

Nádherné šátky. Cena 10-20 USD, smlouvání vyžadováno.

Buchara.

Koberce je možné platit i kartou.

Vánoční ozdoby?

Buchara.

Opět ta keramika.

Ani vegetariáni zde nezemřou hlady.

Město je hezké a relativně čisté. Respektive, to centrum pro cizince.

Turistů je tady hodně.

Elegantní turista. I takto jde cestovat a určitě to není nepohodlné.

Buchara.

A setkali jsme se s Milanem a Martinem. Ti už jsou tu druhý týden a zatímco my byli v Kyrgyzstánu, oni poznávali Uzbekistán. Přístě si to asi vyměníme. Oni pojedou do Kyrgyzstánu a my sem. A pak se sejdeme třeba v Tádžikistánu:-)

Buchara.

Konvičky pro turisty.

Šaty co má ta paní se nám s Věrkou moc líbily, tak jsme si je vyfotily, kdyby jsme si je třeba někdy chtěly nechat ušít.

Ještě zezadu.

Mističky, talíře.

Buchara.

Kluci v akci.

Buchara.

Tři způsoby nošení a vázání šátku.

Krása.

Buchara.

Jsem pána nechtěně vyfotila zrovna v okamžik, kdy se šťoural v nose. Tak aspoň že to bylo jen v nose.

Buchara.

Kýč pro turisty.

Buchara.

Do této restaurace nahoře půjdeme.

Vyhlídka z restaurace.

Buchara.

Tam jsme si pochutnali.

Nerejpej se v tom a jez!

Buchara.

Plov.

Buchara.

Palo si koupil na trhu odznáček.

Buchara.

Věrka se zakoukala do toho paleta. Bylo opravdu překrásné. Tak si na něj druhý den usmlouvala pěknou slevu:-)

Buchara.

Pojízdná pekárna chleba.

Buchara.

Svatba. Ženichy a nevěstami při focení se to tam jen hemžilo.

Paní šla k soše, tak nějak zvláštně, že jsem čekala, co se z toho vyklube.

A když k ní došla, tak se jí krásně a s naprostou úctou a pokorou poklonila. Hezké.

Asi to pro ni hodně znamenalo.

Místní mládež.

Pekař peče lapjošky.

Palo si rád ke kávě vždy dopřává něco sladkého.

Buchara.

Další ženich s nevěstou.

Buchara.

Slečna je taková výrazná.

Fotograf měl barevné spodní prádlo.

A další. V tomto parku se asi fotí všichni novomanželé.

Buchara.

Sousední hotel, kde bydleli Milan s Martinem.

Vítejte u nás doma.

I příslušenství tu mají.

A zpět u nás v Rustam and Zukhře.

Hotel má na Bookingu.com velmi dobré hodnocení a zaslouženě.

Buchara.

Koupily jsme si s Věrkou místní šaty.

A vyrazili jsme všichni na večeři a rovnou si je oblékly.

Takže dobrý večer.

Buchara.

Restaurace je venku pod širým nebem. Bylo krásně teplo.

Buchara.

Tady se podával šašlik.

Buchara.

Došlo i na tanec. Tančili jen muži. Ale moc pěkně.

Buchara.

Jsem se chvíli bavila s pány, co seděli u vedlejšího stolu a šup, hned nám nechali poslat melouna.

Buchara.

Buchara. V létě to budu nosit tady u nás. Uvidíme, jak na mě budou lidi koukat.

Buchara.

A dobrou noc. Zas ráno. Teda vlastně v poledne.

Dobrou noc strýčku Fido.

My s Věrkou ještě jdeme do obchodu pro vodu.

Opět sušenky na váhu.

Pečivo.

Věrka začíná vypadat jako místní uzbecká žena.

Buchara.

20. 9. 2016 - Dáváme si relaxačně oddychový den.

Takže žádný stres, jen pomalé procházky po městě a nakupování.

Začínáme snídaní v hotelu.

Byla vynikající.

Buchara.

Bré ráno.

Nabídka občerstvení v hotelu.

Pití.

Scházíme se v jednu hodinu odpoledne s Milanem a Martinem na kávu.

Jde se na oběd.

Toto jsou držáky na knihy prosím.

Jdeme s Věrkou na trh, usmlouvat pro ni to paleto ze včera, které se jí tak líbilo.

Opět ty nádherné šátky.

Buchara.

Nakupujeme.

Krása.

Talíře.

Šaty jsou velmi pohodlné a moc hezky a žensky to vypadá.

A jde se smlouvat o paleto. Nahozená cena prodejkyněmi je 80 USD.

Takže Věrka jako velmi schopná obchodnice si to dojednala za 55 USD. Slečna v modrých džínách mluvila velmi pěkně anglicky. Prý se to naučila ve škole.

Další šátky.

Rozhodujeme se s Věrkou, jestli si koupíme ten čajový servis. Přeci jen, tahat se s tím po zbytek cesty do Turkmenistánu? Ale stojí jen 15 USD!

A koho nepotkáme. Skupinu Čechů, všichni v zelených kloboucích.

Prodej odznáčků s leteckou tématikou.

Školačky.

Cizinka s foťákem je zajímá.

Rejoice v Buchaře. Bohužel, to není naposledy, co se na ně musím koukat aneb import české kultury do Střední Asie.

Další obchody.

Krásně tradiční oblečení.

Věrka si nechá od lokální Uzbečky uvázat šátek na hlavě.

Krása. Teď se jen naučit uzbecky a může tam žít. A Věrka by mohla! Při přechodu uzbecko/turkmenské hranice se do ní zakoukal policista a měl zájem o nějaké bližší seznámení. Ale Věrka v Buchaře žít nechce, takže z toho nic nebylo.

Zelení mužíci jsou po celé Buchaře. Jak jsme později zjistili, jednalo se o skupinu zaměstnanců Kooperavity, kteří dostali zájezd jako odměnu za pracovní úspěchy. Samí dobří prodejci pojištění a manažeři.

Potkáme další nevěstu. Některé se vdávají v bílém, jiné se nebojí barevných variací.

Krásné šaty a milá slečna. Totiž mladá paní.

Věrka se chlubí svým paletem, co usmlouvala.

Další káva u "Itala." Povšimněte si Milanova vlastnoručně svázaného výtisku Lonely Planet Centrální Asie, ze kterého si vyjmul stránky, kde se nepíše hezky o režimu v Turkmenistánu. Milan myslí na všechno.

Další novomanželé.

A další.

Buchara.

Buchara. Dá se v takových šatech vůbec sedět?

A jdeme se podívat na jednu památku.

Buchara.

A to je ten skvost. Mně se víc líbí ty velké modré kopule na hlavním náměstí.

Ale když už jsme tady...

Tak si uděláme pár fotek.

Buchara.

Asijští turisté.

Buchara.

Opět prodej odznáčků.

Palo si nakoupil.

Hmn. Pěkný. Hodně štěstí.

A jdeme na západ slunce zpět do restaurace s terasou. Předtím se pokocháme krásou města.

Buchara.

Potkali jsme partičku Poláků.

Buchara.

Povečeříme při západu slunce.

Buchara.

Vedle u stolu seděl podivný Japonec v županu.

Možná to nebyl župan, ale kimono.

Buchara.

Restaurace je takto na podstavci.

Buchara.

Mezitím, co jsme se fotili, donesli jídlo.

Buchara.

Bez brýlí.

A s nimi.

Buchara.

A slunce po večeři rychle zapadlo.

I za tmy to byl krásný pohled.

Zpět do hotelu jdeme přes bazar.

Buchara.

Takže si nakonec koupíme ty čajové servisy. Věrka má zelený.

A já tento modrý.

Super bylo, to pak po zbytek cesty sebou tahat. Naštěstí kluci pomáhali.

Škoda, že jsme byli tak omezeni tou kapacitou. Jinak bych si toho vzala víc. Ale ono je to vlastně dobře.

Dlaždičky.

Věže. A dobrou noc.

Směr Turkmenistán!

21. 9. 2016 - Odjíždíme do Turkmenistánu.

Nastává zlatý hřeb celé cesty, přesunujeme se na turkmenskou hranici. Taxík stojí 30 USD a cesta trvá lehce přes hodinu.

Před odjezdem si dáme snídani.

Dobrou chuť.

Taxíky si bereme dva, protože se nás pět do jednoho nevejde.

Sbaleni, odjíždíme na hranice.

Vyjíždíme.

Po cestě vidíme nějaké očesané Čertovo kolo.

Cesta ke hranici.

Táhneme sebou tu keramiku.

Najednou vedle silnice vylétne z pole Antonov.

Asi práškovací?

Cesta na turkmenskou hranici.

Tady mají taky Karakol.

Cesta na turkmenskou hranici.

Hranice před námi. Povšimněte si bílého autobusu. Hádejte, kdo v něm je.

Ano, pojišťováci z Kooperativy. Včetně pána v rejoice kalhotách. Asi neměl nic jiného na sebe. Pravděpodobnost, že se na uzbecko-turkmenské hranici potkají ve stejný čas dvě skupiny Čechů, je velmi malá. Ale stalo se. Pořád dokola jsme na všech kontrolách, kterými jsme v následujících dvou hodinách procházeli, na uzbecké i turkmenské straně vysvětlovali, že ano, máme sice všichni české pasy, ale nejsme jedna skupina a máme jiný itinerář a nepatříme k sobě. Chápu, že měli problém to pochopit. Zvlášť když tam žádné jiné zahraniční skupiny nebyly a my byli jediní.

Uzbekistán se mi moc líbil, ale vlastně nemůžu tvrdit, že jsem tam něco pořádného viděla, kromě turistického centra Buchary. Bohužel jsme tam měli příliš málo času, ale právě proto je to výzva, ještě se tam vrátit a procestovat více míst. Už víme, jak na to a že to stojí za to. Určitě chceme vidět Taškent a Samarkand. A tak se tam někdy v budoucnu ještě vypravíme.

Popis přechodu hranic do Turkmenistánu v dalším díle trip reportu.

www.yirina.net