Poté, co vypukla krize kvůli čínskému viru, nastaly mi prázdniny. A tak jsem je chtěla nějak využít. Nakonec jsem se rozhodla, udělat si jazykovou zkoušku - ta se může v budoucnu hodit. První volba padla na ruštinu.

Problém je, že ačkoliv ruštinou tak nějak vládnu, tak jsem se ji nikdy neučila v žádném kurzu, ale vždycky jen sama. Někdy v roce 2004 jsem se rozhodla, že se začnu učit rusky a šla na to metodou, kdy jsem se tím jazykem obklopila a doufala, že to na mě nechá nějaké stopy. Poslouchala jsem ruské rádio, koukala na ruské filmy, louskala ruské časopisy. Z tehdejší doby mi nejvíce pomohlo to ruské rádio, kde jsem po pár týdnech znala všechny odrhovačky ruské pop-music nazpaměť a to mi dalo ten základ, na kterém jsem pak začala stavět. Pomalu, ale jistě. Pokračovala jsem v tomto způsobu samo-výuky a ten pokrok přišel. Za nějakých 5-6 let jsem začala víceméně dobře rozumět a přišlo to samo.

V té době jsme začali více cestovat na východ a to mě ještě více motivovalo. Také nastal rozvoj sociálních sítí a já se potkala se spottery z ruskojazyčných zemích a napojila se do jejich skupin. Protože si psali o spoustě věcí, které mě zajímaly, tak jsem si poctivě vše překládala a tím se zase učila. A samozřejmě jsem chtěla také komunikovat a tak jsem začala pomalu i trochu sama psát. A tak jsem se zase učila, ale vždycky zrovna to, co jsem aktuálně potřebovala. A opět - po několika letech se dostavil úspěch a já zjistila, že dokážu i komunikovat písemně. Nakonec to dopadlo tak, že jsem v ruštině vyřizovala press akreditace s Roscosmosem na cestu na Bajkonur nebo do továrny závodu Antonova na Ukrajině. Jenže, ono je něco jiného, když si to člověk může napsat v klidu doma a vše si pěkně najít a zkontrolovat a když to má psát sám, bez pomoci a možnosti si to zkontrolovat.

A to je můj největší problém. Protože jsem se rusky nikdy neučila ve škole, nějakým postupným systémem, kdy se člověk učí napřed lehčí gramatické věci a postupně se prokousává k těžším, tak moje znalosti jsou takové těžko měřitelné. Umím dobře v ruštině věci, které se učí až ve velice pokročilých, ale plavu v nějakých základech gramatiky, které se učí hned zkraje.

A tak jsem se rozhodla, si to konečně nějak srovnat. Před zkouškou jsem začala chodit na individuální kurzy do Ruského střediska vědy a kultury, které se nachází v Praze 6 v ulici Na Zátorce a s pomocí výborné učitelky (Paní Nyklové), si tyto věci v hlavě třídit a ujasňovat. A nakonec jsem se tam přihlásila na zkoušku na úroveň B1. Tato zkouška je složena z pěti částí - gramatika, čtení, audio, psaní a mluvení.

Zkouška se konala 29. května 2020 celý den. Normálně se tato zkouška dělá dva dny, první den se dělá gramatika, čtení, audio a druhý den psaní a mluvení. Nakonec to bylo všechno najednou, ale ve finále jsem byla ráda. Cena samotné zkoušky byla 3100 Kč.
 

Zkouška

V pokynech bylo, že zkouška začne v 10:00 a že se máme dostavit v 9:30. Tak jsem tam byla radši v 9:15, abych to náhodu nezmeškala. Před budovou školy už stál hlouček mládeže, kteří asi chodili na kurzy, co začaly už někdy v únoru. Když jsem kolem nich prošla, uctivě mě pozdravili "dobrý den". Až pak mi došlo, že si mysleli, že jsem asi učitelka ze střediska. Trochu to chápu. Zkoušky nás dělalo celkem 15 lidí, různé úrovně. Ti mladí dělali nižší úroveň než já - A2. Jeden kluk dělal zkoušku pro získání občanství Ruské federace, říkal tam, že si vzal Rusku za ženu. Pak tam byli dva pánové v obleku a jedna starší paní než já, ta byla v šatech. My čtyři jsme byli spolu s učitelkami slušně oblečení, ti ostatní byli v džínách a flanelových košilích. Proto si ostatní nejprve mysleli, že patříme k učitelskému sboru. Ještě tam byl klučina, který byl slepý a také skládal zkoušky. Musím říct, že se k němu všechny učitelky (Rusky, mluvící výborně česky) moc hezky chovaly a pomáhaly mu se ve všem orientovat a staraly se o něj.

Nejprve byla prezentace, kde nám všem vysvětlili, jak bude zkouška probíhat. Pak jsem se chodili s občankou podepsat na seznam. A pak nás rozdělil do tříd, podle toho, kterou úroveň děláme. Já byla s mladou holčinou, která dělala vyšší úroveň než já, B2. Já byla jediná na B1. Pánové v oblecích a dáma v šatech dělali C1 a jak jsem pochopila, byli z nějakého úřadu, páč se bavili o cestách pro Evropskou unii a o lidech ze "Zaminy", kteří s nimi měli mít něco společného.

Šly jsme tedy s tou mladou slečnou do třídy. Čekala jsem, že se pojede podle toho pořadí, které je v případě, že se zkouška koná dva dny. Ale ne. Bylo to přeházené tak, aby jsme se všichni vystřídali na rozhovory, které se kvůli situaci s čínským virem, konaly přes Skype s profesory z univerzity v Petrohradu. A tak jsem začínala tím, na co jsem se nejméně těšila - psaním. Měla jsem za to, že psaní budu mít až odpoledne a mezitím se do toho trochu dostanu. Takže naopak.
 

 Je to tam takové old-school, ale mně se to moc líbí.

Psaní

Psaní je rozděleno na dvě části. Dostala jsem text asi na 3/4 strany formátu A4, který vyprávěl o ZOO v Petrohradě, která oslavila v roce 2015 své 150. výročí. Bylo tam o tom, kde a jak byla ZOO založena, že byla zavřena v historii jenom dvě zimy, během okupace Leningradu, na čehož počest se pořád jmenuje Leningradská, přestože město se přejmenovalo. Dále tam byla vyjmenována zvířata, co tam mají a kdo jim jaká kdy daroval. Tento článek jsem měla přepsat svými slovy a odpovědět na otázku, jestli já ráda chodím do ZOO a jestli to doporučuji ostatním a proč. 

Článek jsem nějak přepsala, hodně jsem používala slova z té předlohy, ale zase jsem se bála, abych to celé neopsala, tak jsem se snažila o nějaký svůj přínos. Otázky jsem také odpověděla, tam nebylo, čemu nerozumět. Na toto jsem měla slovní zásobu, páč jsem byla v ZOO v Novosibirsku a tehdy jsem se tam ta zvířata nějak naučila, jak se řekne opice a tak.

Druhá část byla, že jsem měla napsat dopis kamarádovi o tom, že jsem byla včera na kulturní akci (na výběr byla výstava, divadlo, kino, setkání) a odpovědět na otázky. Jedna z nich byla, jestli byli lidé na akci vhodně oblečení a jestli si myslím, že je vhodné oblečení důležité. Další si nepamatuji, ale bylo jich pět. Zase nic moc těžkého, smysl jsem pochopila, i co po mě chtěli.
Moje slabina je to psaní samo o sobě, nevím, kde se má psát měkký znak, kde měkké nebo tvrdé i. Co neznám, píšu sice azbukou, ale foneticky, jak to slyším.

 

Čtení

Následovalo čtení. Dostala jsem článek na A4 o Čechovovi a o tom, že než se stal známým umělcem, byl lékařem. Ale umřeli mu dva pacienti a tak se radši stal umělcem. Během života jezdil na Sachalin, kde vybudoval nemocnice a pomáhal těm, kteří pomoc potřebovali. Na konci článku byly otázky a varianty odpovědí. Např.: "Kam jel Čechov pomáhat stavět nemocnice?" a) na Olchon b) do Petrohadu c) na Sachalin. Nebo: "Komu pomáhal Čechov?" a) všem potřebným b) chudým a nemocným c) těm co si o to řekli. Všechny odpovědi se daly lehce vyčíst z článku.

Druhá část byl článek o památníku na počest polárníků, který postavili někde v nějakém městě, na náměstí. Památník znázorňoval polárníka se dvěma psy. Otázky byly také lehce vyčtetelné. Jen tam byl chyták, protože v článku bylo, že "památník stojí na náměstí, které ještě nemá jméno, ale místní chtějí, aby se jmenovalo XY". A otázka byla: "jak se jmenuje náměstí, kde stojí památník?" a) nijak b) XY c) jinak. Myslím, že někoho mohlo zmátnou to jméno, které tam uváděli, že pro něj chtějí místní. 

Mluvení

Následovalo mluvení. No, to mě trochu rozhodilo, protože bylo přes Skype a mně by se lépe mluvilo s živým člověkem. Nejdřív jsem dostala text v ruštině na stránku A4. Tam byl popsán příběh dvou chlapců, kteří se přátelili od dětství, chodili spolu do školy, seděli spolu v lavici, bydleli v jedné ulici. Oba snili o tom, že budou jednou kapitány na dálkových lodích. Nakonec šli každý na jinou univerzitu, jeden na sportovní a druhý na literární. I přesto se nadále vídali, i když méně, ale o to víc, pro ně bylo každé setkání svátkem. Jednou se jim stala věc, která je navždy spojila. Šli spolu k řece. Jeden z nich se bál vody a tak si lehl s knihou, druhý šel plavat. Ten co si četl, se začetl tak, že za dvě hodiny zjistili, že jsou dvě hodiny pryč a kamarád nikde. Bál se, že se utopil. Zalarmoval tam záchranáře a všichni začali prohledávat řeku. A i ten kluk, co se bál vody, do ní skočil, aby hledal kamaráda. A jak byl v té vodě, tak najednou kamarád vedle něj! A tak se zjistilo, že ten kamarád přeplaval na druhou stranu a usnul. A když se vzbudil, viděl, jak záchranáři někoho hledají. Tak skočil do vody, že jim pomůže. Jenže to nevěděl, že hledají jeho. A to byl šťastný konec celé události. Ta posílila jejich přátelství, protože zažili pocit strachu o blízkou osobu.
No a tento příběh jsem měla převyprávět svými slovy té paní na Skypu. Nejdřív jsem jí musela ukázat občanku, že já jsem já a souhlasit s tím, že to nahrávají. Tak jsem jí to nějak převyprávěla, přitom jsem mohla koukat do toho papíru s článkem, ale ne to z toho číst. Jsem si nemohla vzpomenout, jak se řekne ten kapitán dálkové lodi, tak jsem tam hodila oko a pomohlo to. Pak se mě ještě ptala, proč si myslím, že to posílilo jejich přátelství atd...

Následovala druhá část. Měla jsem popsat byt, který nabízím k prodeji realitnímu agentovi. Na to jsem měla před začátkem 10 minut na přípravu. Tak jsem si představila můj byt a ten popsala.

Dále jsem měla odpovídat na otázky typu, kde jsem trávila poslední dovolenou, co bych doporučila cizinci navštívit v ČR a další. Pro mě je problém to, že jsem nevěděla, co si tak rychle vymýšlet, co bych doporučila, protože můj vkus v těchto věcech je dost jiný, ale to se těžko vysvětluje někomu po Skypu.

Poté jsem měla začínat rozhovor. Například mi paní řekla: "Představte si, že jdete do divadla a chcete si u kasy koupit lístky. Co řeknete?" Dále: "Jdete do obchodu s oděvy a chcete si něco koupit, co řeknete?" Atd.

Tak nějak jsem na vše odpověděla, ale neměla jsem z toho úplně dobrý pocit, protože jsem se cítila před tím Skypem nejistě a používala spíš jen jednoduché věty nebo déle přemýšlela o tom, co vůbec říct, páč bych to nevěděla ani česky. Pak mi poděkovala a rozloučila se.  

Oběd

Měla jsem asi 15 minut pauzu, tak jsem si dala salát, co jsem si donesla. Škola tam dodala kávu, čaj, vodu, sušenky a pirožky. Dala jsem si kávu na balkóně a šla na další část.

Káva a čaj a sušenky byly milá pozornost.

Audio

Toho jsem se trochu bála, protože jsem to moc nenacvičovala, spoléhajíc se na to, že mám ruštinu naposlouchanou. Dostala jsem dopředu otázky a pak jen poslouchala mluvení, ze kterého se na to odpovídalo. Bylo to jednoduché, základní věci. Jenže já se tam u jedné otázky zasekla na tom, že tam někdo vyjmenovával města, která během dovolené navštívil a v odpovědích byly takové kombinace, kde bylo z každého něco a něco navíc. To už nebylo o ruštině, ale o zapamatování si jich. A já nemám absolutně krátkodobou pomět a tak jsem tuto odpověď zvolila jen odhadem, protože jsem ji prostě nechytila.
Poté se poslouchaly nějaké rozhovory, celkem to bylo 30 otázek z audia.

Gramatika

Jako poslední byl gramatický test. Toho jsem se spolu se psaním bála nejvíc. Protože tu gramatiku vůbec neumím. Snažila jsem se jí hodně naučit, ale jsou tam prostě věci, které se mi pořád pletou. Paní učitelka má pravdu v tom, že je sice výhoda podobnosti češtiny a ruštiny, ale i nevýhoda, že nás to svádí ke stejným chybám. Celkem bylo 100 otázek a na jejich odpovězení bylo 40 minut. Měla jsem to hotové cca za 30 minut, pak jsem se v tom ještě šťourala a něco opravila, jak jsem pak zjistila, tak špatně. No nic.

A to bylo vše, po 15. hodině jsem byla hotová a šla domů přemýšlet o tom, co jsem tam pokazila.

K tomu, aby člověk certifikát získal, musí mít z každé části skóre minimálně 66%. Pokud z jedné části má méně, tak má smůlu. V tom případě ale může do dvou let udělat jen tuto jedinou zkoušku znova, ostatní zůstanou v platnosti. Pokud neudělá dvě části na 66%, tak musí dělat vše znova. Certifikát vystavuje státní univerzita z Petrohradu, která zkoušky pořádá a vyhodnocuje.

O dva týdny později jsem dostala email, že jsem zkoušku udělala, celkově na 86%. Nejlépe jsem obstála ze čtení (100%) a poslechů (97%), nejhůře ze psaní (jak jsem očekávala), kde jsem měla jen 70%. Jenže já když píšu, tak píšu přes google translator a pak si to v tom manuálně opravuji, psát sama prostě neumím. Ale to mě v písemné komunikaci nijak neomezuje.
 

Celkově musím říct, že to nebylo nakonec moc těžké, ale tu gramatiku jsem se opravdu hodně učila a dělala si desítky cvičení. Samozřejmě, teď už si z toho zase nic moc nepamatuji.
Ale je to docela zajímavé, se takto na "stará kolena", kdy je už člověk roky pryč ze školy, zase něco učit a skládat z toho zkoušky.
 

A mám i certifikát.

www.yirina.net