Loni se Dana odstěhovala do Londýna. Že za ní časem vyrazím na návštěvu, bylo úplně jasné. Já měla vždycky Londýn moc ráda a tak jsme se konečně domluvily a vybraly termín. Vzhledem k výši letištních tax, kdy zaměstnanecká letenka stojí více peněz, než letenka od low-cost letecké společnosti, jsem si koupila "normální" letenku na Ryanair. Cena 2200 Kč zpáteční. Pamatuji časy, kdy zpáteční letenka do Londýna stávala 25 000 korun a dopravit se tam letecky, bylo pro běžného člověka nemyslitelné.
Mně to nakonec vyšlo tak, že v pátek, kdy jsem odlétala, se ukázalo, že Británie pravděpodobně opustí EU. Já si myslela, že zvítězí varianta zůstat, tak jsem stejně jako hodně lidí byla dost překvapená. 
 

Odlet z Prahy. Czech fashion style.

Paní co se seděla vedle mě v gate měla podprsenku velikosti 85C. Člověk se někdy dozví věci, které ani znát nechce.

Dana mi psala, že by chtěla, jestli bych jí nepřivezla makový závin. Jenže vést takový makový závin není legrace, aby se dovezl ve stavu, v jakém se koupil:-)

Boarding.

Instrukce nalepené na sedačce.

Kombinace žluté a modré není zrovna moje oblíbená.

A jsem tu.

Letiště Stansted.

Jsem si vyfotila tuto fotku a už mi klepala na rameno paní z ostrahy letiště, že je tam focení zakázané. Takže jim budu psát a ptát se, proč.

Do města jsem jela Easybusem za 1.95 GBP. Koupeno asi měsíc dopředu.

A jsem u Dany, hurá!

Vyrážíme ven.

Tady bydlí, typická londýnská ulice.

Help yourself.

Autobusy.

Zastávka v TK Maxx.

Nic zajímavého neměli.

We are out. Ano. Dost šok.

Vzala jsem si stylové tričko.

Probíhaly tu nějaké demonstrace.

No, z vás má Británie právě největší radost.

Objevila se na nebi A380ka.

Emirates.

Emirates A380 a Big Ben.

Na tom jsem nikdy nebyla a nebudu, páč mám fobii z výšek.

Ten pán se moc smál, jak nám vlezl do záběru.

Střet kultur.

Paní se drží pravidla sladit boty s kabelkou.

A jedeme domů.

Dobré ráno!

Příprava snídaně.

To si dám já.

A Dana jde do makovky.

Jdeme ven. Začíná velké rozhodování, jaké boty si vzít.

První pokus - černé kotníčkové tenisky s ponožkami.

Druhý pokus - stříbrné mokasíny na boso.

Třetí a finální: Bílé tenisky s ponožkami.

Já to měla jednoduché, měla jsem sebou jen dvoje boty.

Tak vyrážíme.

Bydlíme na Turnpike.

Coke Spotting.

A jedeme metrem. Dobré je, že jde platit bezkontaktní kartou přímo u turniketu. Pípne se s ní při vstupu a výstupu z metra a ono to samo pozná, kolik platit. Je to ještě levnější, než když si člověk kupuje jízdenky dopředu. Já to nevěděla, takže jsem jela z Viktorie na Turnpike na lístek za 4,90 GPB. No a kdybych byla platila takto bez kontaktně, tak je to 2,80 GPB. Funguje to i u českých karet. Super.

V sobotu probíhal v Londýně London Pride.

Green park.

Daly jsme si k procházce kávu.

A došly jsme k Buckhinghamskému paláci.

Moc se mi líbí, jak tu chodí oblečení na slavnostní události. Jako ta paní v modrých šatech.

A ta taky.

Dana říkala, že už asi stárne, když si fotí kvetoucí kytky, protože se jí líběj:-)

A centru probíhal průvod London Pride. Hrála Abba, Cher a bylo to moc hezké. Jen jsem si říkala, že je to úplně ideální cíl pro nějaké vyšinuté teroristy. Londýn, gayové a lesby, davy lidí. Nebylo to úplně příjemné.

Policisti měli samozřejmě pohotovost.

Tyhle transvestity úplně nemusím, ale stejně mně to na pohled pořád vadí méně, než chlapi (ženy samozřejmě ještě víc) v kostičkovaných kalhotách rejoice a šusťákovce).

Tak si to mohli aspoň vyžehlit:-)

Zástupci gayů a lesbiček z muslimských států. Např. z Íránu. To je zvláštní, íránští duchovní říkají, že v Íránu žádní homosexuálové nejsou.

V průvodu šel i policejní sbor. Tomu tleskali skoro nejvíc.

I Tesco jelo v průvodu a vyjádřilo tím podporu.

Některých pánů je vyloženě škoda.

Google také v průvodu.

Muslimská pracovnice z organizace akce.

O2 také v průvodu.

Čas na sendvič a kávu.

Nepořádek byl všude dost značný.

Ta zrzavá paní mi někoho děsně připomíná a nevím koho.

Obchod Urban Decay. Tak tam jsem musela.

Tady nás zaujal ten pohár.

Nohy v podpatcích bolí, to my známe:-)

Euro bylo v plném proudu.

Jsem dělala, že fotím Danu, abych si vyfotila boty té slečny napravo. Byly totiž v barvách ruské vlajky.

A jedeme domů.

A další dobré ráno.

Pečou si tu český chleba.

Nabíjíme. Za obrovskou výhodu svého Samsungu proti Iphonu, který už jsem dala pryč, považuji to, že vydrží nabitý celé dva dny! Kromě toho, že má mnohem srozumitelnější a user friendly systém, který mi u Iphonu chyběl. 

Tohle jsem okoukala od jedné paní v metru. Zastrčená karta za krytem telefonu. Ona je pravda, že na to bezkontaktní placení je to super, já už stejně 99,90% transakcí platím kartou a hotovost si vybírám jen pro paní na úklid. Takže pro mě začíná být nošení peněženky zbytečné.  Tak jsem si tam kartu strčila, že to tak zkusím. Jenže pak jsem zjistila, že ten telefon pořád nějak pípá (ne pořád, ale třeba jednou za 4 hodiny pípá, třeba co deset vteřin, aniž bych něco dělala), když tam ta karta je. Když ji vyndám, tak pípat přestane. Tak jsem ji pak zase vyndala:-)

Ještě jsem si skočila do drogérie na spotting kosmetiky. Tak takhle tmavé make-upy u nás nekoupíme. Chudinky občanky tmavé pleti.

Tenhle pudr už u nás taky léta není na trhu.

Ten zelený CC krém jsem si koupila a je skvělý. Napíšu o něm později.

Nemůžu najít rozdíl mezi tou nalevo a prostřední.

L´Oréal vlasové produkty se v Británii nejmenují Elseve, ale Elvive.

U nás se Garnier vlasové produkty jmenují Ultra Doux, v Británii je to Ultimate Blends. Ale design lahviček je téměř stejný. Až na ty nápisy.

A jdu se zabalit, páč odpoledne letím domů.

Zpět na Victorii.

Odsud jezdí busy na letiště.

Zašly jsme ještě na kávu.

Telefon mi začal pípat, bez důvodu.

Proč pípáš?

Káva na cestu.

Ten telefon sám od sebe ukazuje, kolik hodin je tam, co jsem v roamingu a kolik je doma. A to jsem si to tam nemusela ani nastavovat.

Bus na letiště.

Příjezd na Standsted.

Odsud jsem letěla kdysi inauguračním letem do Brna.

K večeru vyprodávají sendviče za libru.

Na letišti mají drogérii. Takže mě to stálo dalších skoro 30 liber.

Neděle večer na Stanstedu. Děsí mě ta masovost letecké dopravy.

To je hrůza tohle.

Si není ani kam sednout. Já nevím, jestli už není lepší jezdit po té Evropě radši autobusem.

Koupila jsem do práce Tic Tac.

Letadlo přiletělo. Lidi začali teprve vystupovat, ale boardovat se začalo ještě předtím, než začali lidi z letadla vylejzat. Takže ti, co stáli už asi 45 minut v gate ve frontě (minimálně, to bylo, když jsem tam přišla, možná už tam stáli v pozoru před tím), aby byli první v letadle, prošli a zastavili se dole u dveří. Kde stáli dalších 20 minut, než lidi z letadla vystoupili. V tom nástupním (polo)mostě, bez oken.

Boarduje se, ale už se to zaseklo, protože víc lidí se tam nevejde a přiletivší pořád ještě vystupují. Nechápu, proč tam ty lidi šli, když to museli vidět z okna, že budou stát v tom mostě a do letadla stejně nepůjdou, než vystoupí ti, co přiletěli. Zůstat sedět jsem zůstala já a asi tři další lidi. Z celého letadla.

Pak je teda pustili z toho polo-mostu, ale stáli další minuty pod schody, protože se čekalo na povolení posádky k nástupu, páč museli to letadlo uklidit a připravit.

Takže ti, co šli první, si prostáli ve frontě v gate, v nástupním mostě a finálně pod letadlem minimálně tak hodinu, spíš víc. Chápala bych to v případě free-seatingu, ale proč to dělají, když mají místo jisté?

Odlet z STN. Tam mají Tristára!

Menu na palubě.

Já si donesla vlastní.

Byla jsem v Londýně po docela dlouhé době. Kdysi dávno jsem tam strávila delší čas v kuse a pak už jen pár občasných návštěv. Musím říct, že se to tam hodně změnilo, i když je pravda, že se to hodně změnilo i třeba tady, za tu dobu. Ale můj čistě osobní pocit je, že tam ta změna je k horšímu. Já si Londýn pamatovala jako hezké a docela čisté město, s takovou tou klasickou anglickou noblesou a šmrncem. Tohle kouzlo je pryč, je tam dost nepořádek, taky hodně žebráků a individuí na které se člověk bojí podívat, aby se na něj po navázání očního kontaktu nenalepili. V metru se nedá hnout, lidi jsou docela agresivní.
S Danou jsme se shodly na tom, že nechápeme, proč se tam všichni tak ženou. Myšleno lidi z východní Evropy, tedy ti, kteří tam dělají nějaké práce typu servírka nebo prodavačka. U specializovaných profesí, jako jsou doktoři a tak, to bude jinak. Ale pracovat v řadové profesi v Londýně, žádný med není. Je tam opravdu hodně draho, málokdo má na to, aby si mohl pronajmout celý byt pro sebe, proto funguje takové to sharování bytů, kdy má každý pronajmutý jeden pokoj a sdílejí kuchyň a obývák. Na tom vydělávají další Češi, kteří tyto pronájmy zprostředkovávají. Bonusem by mohlo být, že se člověk naučí anglicky, ale ono tam spoustu lidí funguje roky a anglicky se ani nenaučí. Než tohle, tak když už bych tam chtěla mermomocí být, tak jdu jinam než do Londýna.
Já jsem ráda, že jsem se tam po letech podívala, ale myslím, že pokud nebude nějaký extra důvod, tak tam zase dlouho nepoletím. Není tam nic (kromě Dany nyní), co by tam pro mě bylo zajímavého.

www.yirina.net