Aral, El mar perdido (Aral, ztracené moře)

 

Příběh Aralského moře (jezera) je smutný a fascinující zároveň. Nachází na hranicích Uzbekistánu a Kazachstánu. Osudným se pro něj stal rok 1954, kdy vláda tehdejšího Sovětského svazu spustila monstrózní projekt zavlažování okolních plantáží na produkci bavlny tak, že voda ze dvou hlavních řek napájejících Aral byla odvedena do zavodňovacích kanálů. Jezero přišlo o svůj přirozený zdroj vody a v roce 2003 už mělo jen 10% svého původního objemu a 1/3 někdejší rozlohy. Břehy ustoupily o 150 kilometrů a odkryly 45 000 kilometrů čtverečních původního mořského dna. Dnes tu stojí opuštěné lodě, dříve sloužící většinou k rybolovu, kolem kterých se prochází velbloudi. V roce 1960 byla slanost vody v jezeře 10 promile, v roce 2003 už 78 promile. To způsobilo, že téměř všechna fauna žijící v jezeře vyhynula. Kdysi 25-ti metrová průzračnost vody je pryč; ta je nyní znečištěna hnojivy a pesticidy, které přinesou řeky z okolních zemědělských oblastí.
Města Mujnak (Uzbekistán) a Aralsk (Kazachstán), které bývaly centry rybářského průmyslu se ocitly bez přístupu k moři. A bez vody se rybolov celkem špatně provozuje. 

A nejen to. V Aralském moři se nacházel ostrov, který sovětská vláda využívala pro svou izolovanost k biologickým pokusům, které se na životní prostředí této oblasti údajně také podepsaly. Jedná se o Ostrov Vozrožděnija, v angličtině označované jako Reneissaince Island.


Přístav Aralsk v době své největší slávy. Tehdy dodával ryby pro celý Sovětský svaz.


A přístav dnes.

Malou nadějí na záchranu aspoň části Aralu se stal projekt financovaný Světovou bankou v hodnotě asi 86 milionů dolarů, ukončený v roce 2008. Při něm došlo k postavení 13-ti kilometrové hráze u zbytku vodní plochy v severní části jezera, která se nyní označuje jako Malý Aral. Zatím to vypadá nadějně. V roce 2005 byla vzdálenost vody od města Aralsk 100 kilometrů, po stavbě hráze se voda dostala 25 kilometrů od města. Hladina stále stoupá a přibližuje se původnímu přístavu.
Bohužel osud jižní (té větší části jezera) je, zdá se, zpečetěn. Počítá se s tím, že do roku 2020 voda úplně zmizí a zbude zde jen poušť.

kdysi zde bývalo moře

hráz která má zachránit aspoň severní část jezera

Za podrobnější zmínku stojí i už jmenovaný Ostrov Vozrožděnija (označovaný jako Aralsk-7), zvaný též Ostrov smrti. Kvůli vysychání Aralu se v roce 2001 stal z ostrova poloostrov, protože se nedostatkem vody v okolí spojil s pevninou. Ale vraťme se v čase ještě zpět. V roce 1948 zde byly na příkaz vlády SSSR vybudovány přísně tajné biologické laboratoře, ve kterých se vyvíjely a testovaly nejrůznější svinstva, např. neštovice, mor, antrax a další hrůzy se strašidelnými názvy, které jsem nikdy neslyšela (tularémie, brucelóza, vozhřivka). Pokusy se dělaly na zvířatech, morčatech, krysách, paviánech, ovcích. Byly sem dovezeny také desítky koňů. Jejich krev sloužila pro přípravu živné půdy pro chov smrtelných kmenů buněk. Mrtví koně byli odhazováni kdesi v odlehlejších částech ostrova.
Pro civilní veřejnost se ostrov úplně uzavřel a jeho okolí hlídaly vojenské lodě rozmístěné kolem. Pouze v případě nepřízně počasí bylo rybářům povoleno přistát na ostrově a vyčkat na jeho zlepšení v jedné ze zátok. V hlavním městě ostrova Kantubek svého času žilo až 1500 obyvatel, vědců, jejich rodin a vojáků. Vyrostly zde kasárna (vojenská základna se označovala jako Aralsk-5), velitelství ostrova a elektrárna, škola. O tom, jaký byl život na ostrově se lze jen dohadovat. Podle později odkrytých informací, se v průběhu zimy odehrávaly všechny pokusy pouze ve vnitřních laboratořích, od května do září i venku. Několik ruských a kazašských novin zmiňuje informaci, že v roce 1988 bylo na ostrově zakopáno asi dvacet 250-ti litrových nádrží z nerezové oceli, naplněné antraxem, které sem byly dovezeny ze Sverdlovsku. To však nebylo nikdy potvrzeno.    

 
Kantubek, někdejší hlavní město ostrova - dnes město duchů


Poslední personál opustil laboratoře a ostrov v roce 1992. Zůstaly zde zařízené domy, včetně televizorů v domácnostech, konzervované maso, traktory, dílny plné náhradních dílů. Mnoho nádob a kontejnerů ve kterých byly uloženy biologické zbraně, bylo špatně uskladněno či zničeno a začaly po čase unikat do okolí. Až v roce 2002 došlo ve spolupráci vlád USA a Uzbekistánu k úplné dekontaminaci původního ostrova. Údajně odsud bylo odvezeno a zničeno na 200 tun škodlivého materiálu. Američané, kteří projekt financovali šesti miliony dolary, se na akci podíleli oficiálně kvůli ekologii, mnohé ruské noviny jejich humanitárním úmyslům nevěří a uvádí jako hlavní důvod to, že vláda USA chtěla zmapovat, co se na ostrově v éře SSSR dělo. Čemuž se dá i věřit.
Podle expertů, kteří dekontaminaci ostrova prováděli, je dnes toto území pro návštěvníka zdraví bezpečné, je nepravděpodobné, že by se stalo zdrojem šíření jakékoliv biologické nákazy. Popel ze zvířat, na kterých byly prováděny pokusy, je uchován ve speciálně navrženém podzemním úložišti. Podle odborníků biologů a epidemiologů, kteří sloužili na ostrově v 60.-80. letech, bylo zničení orgánů infikovaných zvířat tak dokonalé, že jakékoliv znovuprobuzení infekcí je vyloučené.   

V severní části ostrova bylo začátkem šedesátých let vybudováno vojenské letiště se čtyřmi dráhami do tvaru růžice. Některé zdroje na ruském internetu uvádí, že zde bylo letiště už v roce 1949 a to schopné přijímat velké vojenské transportní letouny.


O tomto letišti nejsou dochovány skoro žádné informace - o to je zajímavější

V databázích letišť jsou opravdu záznamy o dvou letištích na tomto ostrově:


45° 9' 26N 59° 17' 46E - FR40074 (ICAO: UZ-0037)


45° 5' 25N 59° 13' 20E - FR40075 (ICAO: UZ-0038)
 

Cesta na ostrov v roce 2002 trvala od civilizace asi jeden den. Nejprve 300 km stepní cestou k vesnici na poloostrově Kulandy a poté 3 hodiny motorovým člunem přes moře. Od pobřeží ostrova do vojenského tábora pak dalších 45 km. Nachází  se zde třípatrová kasárna, přes patnáct domovů pro důstojníky, garáž o délce 300 metrů a budova základní školy. Neobvykle tajemná je laboratorní stavba přilehlá ke kasárnám. Ta byla oplocena dvojitým ostnatým drátem. Podle dochovaných nápisů a tabulek v některých z nich žily pouze ženy. Podle zbytků interiérů, se dá předpokládat, že byly uzavřené. V laboratorní budově je několik místností. Některé byly vybaveny gynekologickými křesly. Sousední pokoj má pouze jedny hermeticky uzavíratelné dveře. V další místnosti zůstaly nahromaděné desítky mužských a ženských figurín s ohebnými končetinami. Zachována zůstala bohatá biologická knihovna a obrovský sklad žárovek a různých druhů pokrmů. Železné dveře v suterénu jsou přivařené a není možné je otevřít. Dále se zde nacházejí rozptýlené trezory v různých velikostech. U laboratorních budov se nachází předměty, vypadající jako kotle, ale kotle to nejsou. Z nádrže na laboratorní budově vedou tři roury, pomalované v různých barvách. Za 44 let historie tajné základny zde nebyl nikdy postaven hřbitov. O vše se staralo krematorium.

Ostrov Vozrožděnija je oblíbeným tématem na ruských a kazašských fórech, zabývajícími se tajnými projekty vlády SSSR. Konspiračními teoriemi se jen hemží, co je pravda a co ne, se už asi nikdy nedozvíme.

V rámci procvičování ruštiny jsem jednu z teorií, která se probírá na ruských a kazašských fórech přeložila. Píše ji údajný bývalý vězeň, který byl na ostrov dopraven v létě 1977 a zvedla velkou vlnu emocí a dohadů, zdali se jedná o výplod duševně nemocného člověka nebo pravdu. 

Sen vědy tvoří monstra

O tom, co se dělo na ostrově Vozrožděnija se vám nezdálo v těch nehorších snech. Otevřel jsem toto téma pro ty, kteří se podíleli na vědeckých pokusech na ostrově Vozrožděnija, při kterých se využívali vězni odsouzení na smrt jako pokusná morčata. Možná se ozve někdo z účastníků těchto experimentů a řekne pravdu o jejich skutečném účelu. Na ostrov Vozrožděnija jsem byl přivezen 16. 8. 1977. Pokud tam byl v této době někdo z vojenského nebo lékařského personálu, prosím ozvěte se.
Na ostrov jsem byl poslán po vzpouře v ИТК (pozn.:netuším co to je? Asi nějaké vězení), kdy bylo postříleno 60% vězňů. Mě převezli na ostrov Vozrožděnija. Buňky byly pro jednoho nebo dva lidi. Lidé zde byli ve věku 18-25 a většinou šlo o ženy. Za první tři měsíce mi jedenáctkrát dělali punkce páteře a jednou týdně brali sperma. Po injekci se sedativy jsem se se ocitl připoután ke stolu. Na hlavě jsem měl připnuto mnoho kontaktů. Myslím, že monitorovali, co se dělo v mém mozku. Každý den jsem dostával desítky injekcí a podstoupil mnoho testů. Moje vnímaní okolí a toho co se dělo s mým tělem, to je na samostatnou kapitolu, stejně tak ostatní experimenty, které se prováděly i na ženách.
Nechci nikoho udivovat. Chci, aby každý znal pravdu a to nejen ode mě, ale i od zaměstnanců, kteří tam působili. Potřebuji další svědky těchto hrůzných experimentů.
Na opicích tam prováděli pokusy smrti. Infikovali je viry a testovali vakcíny. Na východní části ostrova se prováděly pokusy pouze na lidech. Genetické pokusy vztahující se k mozku a psychice. Mluvil jsem s vojenským a zdravotnickým personálem i s těmi, kteří se mnou sdíleli osud pokusných krys. Mezi personálem byli i lidé, kteří měli srdce. Z ostrova jsem byl poté odvezen do dalšího tajného zařízení na Sibiři. Se mnou odvezli několik mužů a těhotných žen. Co jsem viděl a slyšel, vydá na deset svazků. Nyní je ale hlavní, sehnat někoho, kdo bude reagovat.
Vím jen to, co se dělo v domě kde jsem byl já a z rozhovorů personálu i to, co se dělo v dalších. Nic před námi neskrývali, protože věděli, že živí odtamtud neodejdeme. Personál tu byl vojenský, někdy přišli vědci, občas dokonce se studenty. Vše si natáčeli na kamery a zapisovali. Experimenty prováděl vědecko-vojenský personál. Takže zápisy a nahrávky z experimentů s vězni by někde v archívech měly být. Mě natáčeli i zapisovali několikrát. Jednou i se studenty. Těch bylo pět. Testovali mě po zavedení elektrod do mozku. Nahrávání trvalo velice dlouho. Ženy zde byly také vězněny.

Když vás osvobodili, ty ženy také propustili?

Nebyl jsem osvobozen odtamtud, byl jsem převezen do jiného tábora, ale to je jiný příběh. Ženy oplodnili a když otěhotněly, odvezli je také do jiného tábora. Některé zemřely, příčiny neznám.

Kolik lidí tam zemřelo?

Přesné číslo neznám, ale v domě kde jsem byl já, soudě podle toho jak se střídali a podle rozhovorů zaměstnanců zmizelo 30 až 40 lidí každý měsíc. Včetně těch, co převezli jinam.

Mohl někdo přežít?

Ano a já jsem velmi vděčný člověku, který mi pomohl dostat se pryč. Byl to vojenský kapitán. Nepokoje ani útěky z ostrova neexistovaly. Byl jsem tam od roku 1977 do roku 1981. Za to že žiji, děkuji tomuto kapitánovi a skutečnosti, že pomohl, abych byl převezen do jiného zařízení na Sibiři. Celé ty roky na ostrově na mě dělali experimenty. Po pěti až šesti měsících byly 3-4 přestávky. Testování bylo různorodé. V části kde jsem byl já, se dělaly pokusy na mozku a psychice. Brali i spermie a dělali punkce z páteře. Proč a za jakým účelem, nevím. Hlavní experimenty byly prováděny na ženách. Když otěhotněly, odvážely je jinam. Mnoho žen tam zemřelo, proč a z jaké příčiny, to nevím. To je důvod, proč chci, aby reagovali lidé, kteří o těchto pokusech na ženách věděli. Biologické experimenty se prováděli převážně na ostrově Komsomolsk. V roce 1978 přivezli mnoho nových vězňů (více než 100) a druhý den všechny převezli na ostrov Komsomolsk. Jejich další osud neznám. Na ostrově se vyráběly viry a vakcíny, to je to, co vím. Také vím o dvou případech, kdy byli dělány genetické pokusy (také na vězních).


Jak pohodlné a široké křeslo v kleci pro "opice". Tyto konstrukce nyní leží v místech, kde se rozprašovaly a testovaly biologické zbraně.

Zlověstné tajemství tohoto ostrova můžeme odkrýt společně. Já jsem od té doby omezen v pohybu, ale můžu vyprávět tu hrůzu, co se tam děla. Proto chci, aby se připojili armádní a zdravotní zaměstnanci, kteří se toho účastnili. Vždyť i Ken Alibek (poznámka: bývalý vedoucí pokusů na ostrově, který utekl na západ a vydal tam o své činnosti knihu) se bojí napsat pravdu, že se dělali pokusy na lidech.
Pokud existují svědci ochotní otevřít diskuzi a odstranit tajemství z tohoto ostrova, pojedu s nimi a mezinárodními zástupci na ostrov a ukážu jim a řeknu vše, co vím. Nebudu už žít dlouho.
Zde moje telefonní číslo: +38 098 434 8735
S pozdravem Gennady 

 

No, těžko říct, co si o tom myslet. Pročetla jsem stovky stránek diskuzí o tomto svědectví vše z roků 2007 a 2008, onen Gennady byl na jednom z těchto fór a reagoval tam na otázky účastníků (má li někdo zájem louskat si ruštinu, může zde: http://psiterror.ru/p/forum/forum_viewtopic.php?1586.10 ). Někteří lidé tam psali, že na ostrově sloužili (jako vojáci) a osočovali ho, že vše je lež, že nic takového se tam nedělo. Jiný tam psal, že sloužil na letišti a byl svědkem toho, kdy letadla přivážela desítky vězňů.
Potom, co jsem si o tom vše přečetla, se ale spíš přikláním k názoru, že vše je nesmysl, ale kdo ví? 


Na mapě mají chybu, severní část není kyrgyzská, ale kazašská.

Zdroje:
http://meteocenter.net/photo/island/
http://kungrad.com/aral/island/pravda/
http://ipvnews.org/fedorov_article23042011.php

www.yirina.net