2016_Kyrgyzstan

My posts are my personal views. They do not represent the views of my company / Příspěvky na tomto webu jsou pouze mé osobní názory.

www.yirina.net

V Kyrgyzstánu už jsme byli v roce 2013. Projížděli jsme tenkrát jen Bishkekem na naší cestě do Irkutsku. A už během této krátké návštěvy jsme si říkali, že bychom se tam chtěli vrátit a projet zemi více. Kyrgyzstán je ze všech zemí Střední Asie nejvyspělejší, co se týče vstřícnosti ve vztahu k turistům. Nejsou tam potřeba víza, lze pronajmout celkem bez problémů auto, mladí mluví tu a tam anglicky a je tu bezpečno.

Naše cesta začala v Oshi. Osh je druhé největší a nejdůležitější kyrgyzské město, něco jako naše Brno. Také tam nemají metro. Ale narozdíl od Brna mají letecké spojení s hlavním městem. Do Oshe létají dokonce i Turkish Airlines z Istanbulu a s těmi jsme se vydali na cestu i my. Sice jsme chtěli letět původně s ČSA do kazašské Almaty a odsud se přesunout do Bishkeku, ale ČSA lety do Almaty na léto zrušilo. A tak Turkish Airlines do Oshe byly jasnou volbou.

Let Praha - Istanbul - Osh s Turkish Airlines

Sobota 10. 9. 2016 - Odlet z Prahy

Z Prahy letíme s Turkish Airlines. To je pro mě nová aerolinie do statistiky, stejně tak letiště Istanbul.

Palo se před odletem s TK občerstvil u EK.

Dorazila i elegantní dáma v klobouku.

Jsme komplet a můžeme letět.

Honzík s námi neletí.

Eva z Turkish nám zařídila pěkná místa ne exitech. Já na exitech nechci sedět proto, že je tam víc místa, ale kvůli tomu, že v případě nouze mám šanci dostat se ven, aniž bych musela bojovat s lidmi, kteří zablokují kabinu tím, že si budou brát sebou svá příruční zavazadla.

Naše známá oblíbená agentka z EK je dnes na TK.

Zavazadla si bereme do kabiny, protože nehodláme riskovat to, že by nestihla v IST přestoupit. Při zpáteční cestě to neřeším, při cestě tam ano.

Jsme připraveni. Koupila jsem si Lonely Planet Střední Asie, protože doufám, že jsem tam nebyla naposled. Ještě bych moc chtěla do Tádžikistánu. Tak se bude do budoucna hodit.

Jdeme na oběd do letištní jídelny.

Zakládáme "Králíka". Věrka je jako nejschopnější vybrána za bankéřku a spravuje finance, které tam nasypeme a ze kterých platíme společné účty. Králík vznikl, když jsme byli ve Vietnamu, kde jsme používali peněženku ve tvaru králíka. Nyní jsme měli kočku/pandu (těžko říct co to je), ale říkali jsme jí Králík, to už tak asi zůstane navždy. Začínáme tak, že každý vkládá do Králíka 50 USD.

Letíme Airbusem A320.

Gate.

A letíme.

Na výběr je ze dvou teplých jídel.

Ohřát přes 150 jídel a nacpat je na tácky.

Oběd. Servis na palubě TK byl vzhledem k délce letu vynikající.

Přistáváme v Istanbulu.

Foto: Palo

Samý Turek, kam se člověk podívá.

Íránský Qeshm Air. S těmi bych chtěla letět. Foto: Palo

Foto: Palo

Přes Istanbul letíme všichni úplně poprvé.

Tudíž máme nové záseky do Flightmemory.

Odlety z Istanbulu. Destinace jsou to zajímavé.

Jedna zajímavější destinace, než druhá.

Letiště je to moderní a sympatické.

Míjíme Emirates salónek.

A jsme v gate.

Chvíli to dělali napínavé, ale pak nám dali palubní vstupenky s místy.

V letadle bylo dost Kyrgyzů a Kyrgyzek.

Dostali jsme kryty na oči a ponožky.

Večeře.

Opět velmi dobré jídlo.

Už tak trošku místní kuchyně.

V palubním časopise je věnován veliký prostor nedávnému pokusu o revoluci v Turecku. Fotky pozatýkaných "rebelů" jsou zřejmě pro výstrahu ostatním zveřejněny na několika stránkách.

Dobrou chuť.

Na zahájení cesty jsem si dala červené víno s colou.

Palo načuhoval do kuchyňky.

Věrka si přišla popovídat.

Palo zkusil chvíli spát. Ale copak to jde, na tak krátkém letu? Vždyť je to kratší než naše Praha - Dubaj.

A jsme skoro tu.

Ty ceny za data jsou nepochopitelné.

Osh, Kyrgyzstan

Neděle 11. 9. 2016 - Přílet do Oshe

Do Oshe přilétáme nad ránem. Ubytování jsem zamluvila v Hotelu Osh-Nuru. Cena za dvě noci pro tři lidi 3 220 CZK. Domluvila jsem dopředu, aby nás někdo z hotelu vyzvedl na letišti. Napsala jsem jim přes formulář Booking.com a odpověděli ještě ten den, že ano, že za 10 USD nás vyzvednou. Taxikář ale zřejmě zaspal, tudíž jsme tam na něj čekali asi půl hodiny před letištěm. Nakonec dorazil, ale za jízdu si řekl jen 4 USD.

Jsme v Oshi. Ještě tak před čtyřmi lety, jsem neměla ani tušení, že toto město existuje. Člověk se pořád učí.

Přílety pro dnešní den.

Čekáme na opožděného taxikáře.

A jsme v hotelu Osh Nuru.

Rezervace přes Booking.com. Máme dva pokoje, protože třílůžkový nebyl k dispozici.

V hlavní hale visí mapa města.

Můj a Věrky pokoj. Taková ta old school sovětská klasika. Ale čisté a to je hlavní. Mně se to vlastně i líbí.

Teplá voda a splachovací záchod, co víc si přát. Ta splachovací toaleta nám bude v dalších dnech dost chybět.

Trochu se prospíme a ráno konečně vidíme, co je kolem nás. Hotelový bazén například.

Dobré ráno Oshi! Výhled z našeho pokoje.

Čáu!

Výhled z Palova pokoje. Satelit tu má asi každá rodina. Foto: Palo

Foto: Palo

A jdeme do druhého patra na snídani. Interiér hotelů je také krásně old school.

Omlouváme se za nepohodlí způsobené rekonstrukcí. Žádnou jsem tam ale neviděla.

Koberec i ve výtahu.

Restaurace.

Čekala jsem to horší. Nabídka celkem dobrá.

Bliny s tvarohem, mňam.

Dobrou chuť.

Plastická malba na zdi tomu dodává tu správnou atmosféru.

Po snídani vyrážíme do města. Nejprve si prohlédneme příslušenství hotelu. Bazén vypadá lákavě.

Jsem dostala od správce vynadáno, že si tam stoupám v botách, tak jsem si je musela zout.

Mají i bazének pro děti. A pro Pala.

Typické kyrgyzské posezení v altáncích.

Restaurace s tímto sezením jsou po celé zemi a je to moc příjemné.

Je tu i bar, kde ovšem vůbec nic nemají. Kromě pár džusů, vody a piva.

A už opravdu jdeme.

Hotelový obchod má sice otevřené dveře, ale i tak je zavřeno.

Prodejna letenek je též zavřena, čili zakryta.

Procházka městem. Banka.

Obchody.

Nourúz Samsachána. Maso po kazašsku, Manty a Lagman.

Ceny jsou takové lidové. 1 USD = 69 somů.

Inzerce. Vždycky tohle ráda čtu, když jsem v cizí zemi.

Kyrgyzská vlajka. Dvě vlajky.

Ulice Oshe.

Cestovky jsou skoro na každém rohu.

Je tu i pobočka USAID.

Nějaký agrární projekt bo co. Nevím, co si pod tím představit, že tam dělají.

Jdeme dále.

Oshské reálie.

Malé obchůdky jsou tu všude. A všude mají to samé.

V parku je i U rampa.

Tady jsme zjistili, že jdeme celou cestu špatně, úplně na druhou stranu, než jsem chtěli. Ale nevadí, času máme dost.

Našli jsme Lenina.

Selfíčko.

Nějaký úřad.

Lenin z jedné strany.

A Lenin z druhé strany.

Jdeme dále.

Náhodná SPZka?

Reklama Turkish Airlines na lety Osh - Istanbul.

A došli jsme zpět k našemu hotelu.

Kulturní centrum.

Reklama na náš hotel.

Lékáren je tu také hodně.

Svatební salon.

Tady jsem úplně nepochopila, jestli ten srp a kladivo bylo z recese nebo vážně.

Místní obyvatelky.

Kyrgyz počta.

Náměstíčko nad parkem.

Prodej cukrové vaty.

V Kyrgyzstánu byla v prodeji tu a tam Coca Cola Zero. Lightku vůbec nikde nemají.

Zmrzlina.

Kyrgyzský pár na procházce parkem.

A došli jsme k Ruskému kolu. Tedy, ono se to v v neruských zemích nejmenuje Ruské kolo, ale např. Balšoje koljeso nebo Čertovo koljeso.

Různě pojaté náboženství. Foto: Věrka

Ale to nejzajímavější, co v parku mají, je Jak 40. Stojí tu už léta. Konkrétně od roku 1987. To už jsem chodila do základní školy, když se tu Jakouš vystavoval.

Takže kupujeme lístky a jdeme se svézt, aby jsme si prohlédli Jakouška pěkně z výšky.

Zajímavý výhled.

Výhled na Osh z jedné strany.

A z druhé. Nic převratného.

Spotting z Čertova koljesa.

Se to trošku začalo houpat a já mám strach z výšek, takže jsem začala jančit.

To je krása.

Ještě detail.

Selfie s Palouše s Jakoušem.

Vysoké to moc není, tak akorát.

A všichni se s ním samozřejmě vyfotíme na památku.

Si myslím, že se mi ta fotka povedla:-)

I Věrka má fotku s Jakem.

Správný fotograf pro snímek i na zeď vyleze.

Za ty roky co tam stojí, je ještě relativně v dobrém stavu.

Ty děti.

Ani nevím, co z toho vylezlo za fotku.

A jdeme dál. V parku prodávají všelijaké cetky z Číny.

Věrka to měřila a nachodili jsme asi 10 kilometrů,

Kyrgyzské studentky.

Zmrzlina.

Autopůjčovna.

Občerstvení na prodej.

Pití na prodej.

Vyhraj medvěda.

Střelnice.

Sýrové kuličky. Asi.

V parku bylo živo. Ale co také jiného dělat v Oshi.

Další slečny.

Šachy v parku. Foto: Věrka

Šašlik.

Další "stánky".

Hledáme směnárnu, abychom si koupili nějaké místní somy.

Přes silnici se nachází bazar.

Normální ulice.

Poslali nás ke směnárně, která má mít otevřeno i v neděli.

Místní mobilní operátor.

Minulost a budoucnost Kyrgyzstánu. Foto: Věrka

Sprcha a toaleta.

Kyrgyzové nosí běžně jejich tradiční vysoké klobouky.

Běžná ulice.

Kyrgyzské ženy.

Místní móda nás nijak neoslovila.

Některé ženy se zahalují více, jiné méně a další ještě méně.

Lada. Těch je tu docela dost.

Obchodní centrum Peking.

Našli jsme směnárnu. Kurzy byly víceméně všude stejné. Tedy v Bishkeku byl o něco málo horší, ale nic závratného.

Máme vyměněno a jdeme na bazar.

Už po cestě k bazaru se prodává leccos.

Tepláky tady dost frčí.

Tady bych si nevybrala.

Papriky.

Kořenová zelenina.

Kyrgyzský chléb, zvaný Lepjoška. Vynikající. Chci ho zkusit časem upéct v našich podmínkách. Postup už jsem si našla na youtube.

Dělají se různé velikosti.

Foto: Palo

Ovoce a zelenina.

Ovoce.

Sladkosti. Těch tady prodávají hodně.

Věrka je trošku shopoholic a tak už koukala, co by ukořistila zajímavého.

Pistácie, ořechy, sušené plody.

Rýže, grječka.

Takhle tam prodávají sušenky i v supermarketech. Nikomu nevadí, že to tam leží asi dost dlouho a práší se na to. Jiný kraj, jiný mrav.

Ne, také nic pro nás.

Mléčné produkty.

Koukali tam na nás jako jediné cizince široko daleko, dost překvapeně/pobaveně.

Datle.

Kyrgyzské tradiční pánské čepice.

Toaletní papír tu mají bez díry uprostřed. Kvalita je také dost nevalná.

Melouny uskladněné v kanálu.

Made in China.

Ne, díky.

Věrka se stala objektem zájmu místních pánů.

Prodej školních sešitů.

Pěkně předlinkované pro správný sklon písma.

Psací písmo neumím. Jen tiskací.

Opravna mobilních telefonů.

Tradiční kyrgyzské oblečky.

Tady se prodávají ještě NOVÉ Nokie 3310! Nejlepší telefon, co jsem měla. Včetně hry had.

Jdeme zpět parkem.

Místní mládež.

Octneme se zpět u Jaka.

V něm si hrají místní děti.

Frajeři.

Klucí mají i mobil.

Tak nějak na mě vystrkuje ten kluk zadek.

Tenhle Jak už nikam nepoletí.

Palo fotí mě a Jakouše, já fotím Pala a Věrku, Věrka fotí mě a Pala. Foto: Věrka

Věrce se tu líbí.

Zajímavý pohled na letadlo v parku.

A jdeme na pozdní oběd. Hned u vchodu do restaurace je umyvadlo, aby si hosté před vstupem mohli omýt ruce.

Menu. Tady ho mají i v angličtině. Jako v jedné z mála restaurací, kde jsme jedli. Věrka i Palo se tu azbuku nakonec číst naučili.

Čaj se pije z malých mističek.

Mají tu wifi, tak se hned připojíme. Foto: Věrka

Palo počítá bankovky.

Restaurace je v takovém jako dvoře. Hezké to mají.

Sedíme venku. Chaloupka na kůlu je vtipná.

Jíst na té houpačce nebylo úplně komfortní.

Foto: Věrka

Věrka si koupila na bazaru kočičí uši.

Jeden z mnoha Borščů, co jsme po cestě snědli.

Lepjoška a Boršč, vynikající kombinace. Když si na to vzpomenu. Mňam. Palo a Věrka měli Soljanku.

Dobrou chuť!

Následoval Šašlik.

Palo byl spokojen.

Účet.

Po cestě z restaurace jsme potkali svatbu. Z velikých aut vyskákali slavnostně oblečení Kyrgyzové.

Někteří vypadali trošku mafiánsky.

Měli i protekční značky.

Jsem si tohoto pána nenápadně fotila. On si toho všimnul a rázně spustil: "Vy jste si mě fotila?" Tak já na to: "Ne ne, já fotila tady kamarádku...." a ukazuji na Věrku. Načež on: "Ale já chci, aby jste si mě vyfotila!" a začal mi pózovat. Toto se nám stalo v Kyrgyzstánu ještě několikrát, že se lidé dožadovali, abychom si je vyfotili, aniž by pak třeba chtěli vidět ty fotky, byť jen na displeji foťáku.

Nakonec nám ještě zamávali.

A my jdeme do hotelu, naspat tu noc na cestě.

Nemáš pocit, že nás někdo sleduje? Foto: Palo

Aha, Palo. Foto: Palo

Informace k provozu bazénu v našem hotelu.

Západ slunce na Oshí z hotelového pokoje. Foto: Palo

Foto: Palo

Zajímavosti Oshe:
Staly se tu dvě letecké nehody. O té čerstvější z roku 2015 jsem tu loni psala, tam to dobře dopadlo, když B737-300 společnosti Avia Traffic Company přejel dráhu a skončil v trávě, při čemž se ulomilo přední kolo.
Ta druhá je zajímavější. V roce 2011 letělo Túčínko 134 registrace EX-020 na letu QH3 z Bishkeku. Na palubě bylo 82 cestujících a 6 členů posádky. Při přistání přejelo dráhu, ulomila se mu nějaká kola, pravé křídlo se oddělilo od trupu a letadlo se otočilo na záda. Uniklo nějaké palivo a tak letadlo začalo hořet. Naštěstí letištní hasiči byli okamžitě na místě a uhasili to, tudíž jen 24 lidí bylo lehce zraněno a 16 potřebovalo ošetření v nemocnici. Všichni docela hrozivě vypadající nehodu přežili.

Nehoda v Oshi 2011.

Let Osh - Bishkek s Air Manas (alias Pegasus)

Pondělí 12. 9. 2016 - Odlétáme do Bishkeku

Vstáváme velmi brzo, budíka jsem měla tuším na 5:50.

Město ještě spí.

Taxíka jsme si v recepci předchozí večer objednali na 6:45. Chtěli jsme na 7:00, ale pak jsme si řekli, že dáme radši rezervu, kdyby cokoliv. Také jsme si domluvili, že nám zabalí snídani s sebou, jelikož by bychom ji v hotelu nestihli zkonzumovat. Pán v recepci řekl, že nám zabalí "breakfast box". Ráno stojíme v 6:45 v hale a taxi nikde. Takže jsem se po něm začala shánět a slečna za pultem volala do taxi společnosti. Tam jí řekli, že auto už jede. Ona dodala, ať jede rychle, že jedeme na letiště. Dalších 10 minut auto nepřijelo. Přinutila jsem ji tam znova zavolat. A řekli jí - (!) - že žádné volné auto momentálně nemají a tak žádné neposílají. Začali jsme tedy chytat taxi na ulici. Nakonec nějaké přijelo. Současně do recepce přišel Brit, který chtěl po recepční objednat také taxi na letiště. Jak jsme zjistili, letěl stejným letem jako my. Aby mu to neuletělo, vzali jsme ho do našeho vozu s sebou.

V recepci pusto a prázdno.

Ale dají nám onen slíbený breakfast "box" :-)

Takže dobrou chuť.

Hotel za světla.

Náhodně chycený taxík nás naštěstí odveze na letiště včas, ještěže jsme si dali tu časovou rezervu.

Letíme se společností Air Manas, která je napojena na turecký low-cost Pegasus. Rezervační systém používají společný. Jednosměrná letenka stála 25 USD.

Odlety z Oshe.

České turisty poznám kdekoliv na světě během dvou vteřin, i když zrovna nemluví.

Odbavení je otevřeno.

Všichni chceme místa u okének. "Ale to nebudete sedět spolu?". To nám je úplně jedno, my spolu sedět nepotřebujeme.

Pán cestoval v kyrgyzském tradičním klobouku.

Se těšíme.

Ano, děkujeme.

Odletová hala s barem.

Ano, fotka je nakřivo. Ale nesmí se tam fotit, takže jsem ráda, že ji mám.

Panebožeproč?!?

To je teda reprezentace.

.
Nabídka baru. Dali jsme si kapučíno z prášku.

Doplňkový prodej kabelek. V baru.

Stojí tu Ural.

A přiletělo naše letadlo. No jo, jen Boeing, staré dobré časy, kdy tu létaly z Oshe do Bishkeku Antonovy 24 jsou fuč. Ale jsou to asi jen 3 nebo 4 roky.

A Jumbolíno Tezjetu. Tato společnost není v žádných rezervačních systémech, jejich web je takový pofidérní, tudíž letenky lze kupovat asi jen na místních aviakasách. Létají po Kyrgyzstánu, mezi Osh a Bishkekem a také v létě provozují chartery na Issik Kul.

Foto: Palo

Fotit se samozřejmě nesmí, takže to děláme jen tak nenápadně.

Letělo docela dost cizinců. Ze všech lidí, co v letadle byli, mě posadili vedle dvou Čechů (ano, těch na fotkách výše). Naštěstí zbyly poslední řady prázdné a tak jsem si tam ještě před startem přesedla a měla celou trojku pro sebe.

Na letišti se chystal na let Iloušek 76 registrace UP-I7612 (Eastern Express Air Company)

Nastupujeme.

Reklama na Nomádské hry, které se konaly týden před naším příletem. Škoda.

Společnost je na low-cost bázi, s omezením zavazadel atd., ale nikdo to tam neřešil. Jsem si říkala, jak budou vysvětlovat těm kyrgyzským babičkám, že má platit na letišti za větší zavazadlo.

U letiště stálo velké množství Iloušků. Bohužel je máme zachycené jen takto.

Instrukce jsou nalepené, tudíž jsme sběratelům žádné nepřivezli.

Poslední řady byly prázdné.

A jdeme na odlet. Okna byla špinavá, takže ty fotky jsou dost na nic.

Foto: Palo

Odlet z Oshe.

Trojka pro sebe.

Palo si také přesedl.

Letíme nad rezervací Toktogul, kam po příletu do Bishkeku pojedeme autem.

Foto: Palo

I když je to low-cost, dávají zdarma kávu nebo čaj. Za peníze pak různé sušenky a džusy.

Jako vyhlídkový let nad Kyrgystánem je to moc zajímavé.

Letiště po cestě. Foto: Palo

Kabina,.

Letušky se nechaly vyfotit.

Letiště v Bishkeku si nejprve oblétneme. Foto: Palo

A po cca 50ti minutách letu jsme v Bishkeku. Co tady stojí za letadla? Iloušek 18 například (TT-WAK). To je ten, co byl spatřen v Kišiněvě a který přetřeli do barev společnosti Aghalieaku Airways z Jižní Afriky, který s ním chce létat pravidelné lety. Co dělá v Bishkeku?

Ilouch 18 je TT-WAK a Il 76 EW-480TH.

Foto: Palo

Až na pár letadel je tu docela pusto a prázdno.

Airbus u Avia Traffic je asi horká novinka. Foto: Palo

Dekorované sedačky v busu od letadla.

Výstup do haly.

Palo čeká, než se vystřídáme na toaletě.

Společnosti, které sem létají.

Musíme vyzvednout zavazadla. Naše 12kg příruční kabinky neprošly:-)

Přílety do Bishkeku.

V Bishkeku si půjčujeme auto a pokračujeme do rezervace Toktogul. Auto jsme zamluvili dopředu a poslali na něj 100 USD zálohu. Kartou to nešlo, tak jsme peníze posílali přes službu Moneygram. Majitelem půjčovny je Američan Ryan, který se prostě jednoho dne rozhodl, že se s manželkou přestěhují do Kyrgyzstánu. Why not. Připlatili jsme si za 15 USD pick up a drop off na letišti, protože letiště je od města docela daleko a za taxi by jsme dali cca stejně a takto to bylo komfortnější.
V Lonelyplanet se píše, že služba půjčení si auta bez řidiče v Kyrgyzstánu je teprve v plenkách, ale asi se to už změnilo, protože jsme s tím neměli nejmenší problém.

Auto jsme měli na 7 dní.

Řidič s autem nás čekal po příletu na letišti. Auto bylo nablýskané a čisté. Když jsme ho o sedm dní později vraceli, už se tak krásně nelesklo.

Cedule, se kterou nás na letišti čekali.

Palo podepisuje smlouvu, já pózuji.

Auto zezadu.

Dnes nás čeká tato cesta. Z Bishkeku do Toktogulu. Zde přespíme a ráno se vydáme na cestu okolo jezera.

Ještě druhá mapka pro lepší orientaci.

Vyjíždíme. Musíme se zastavit v supermarketu a koupit si nějaké jídlo a pití na cestu.

Nabídka na danou lokalitu docela slušná.

Mají tu i Garnier.

Opět toaletní papír bez díry uprostřed.

Koupit se tu dá téměř vše potřebné.

I Lepjošky.

Jsem si koupila na cestu.

A jedeme.

Jedeme.

Sice máme nakoupeno, ale chceme si dát ještě po cestě jídlo. Zastavíme v malé kavárně Madina.

Vlevo jídelna, vpravo obchod.

Menu.

Hned nám nanosili na stůl různé pochutiny.

Jednoduché, ale útulné.

Rajčata. A to jsou opravdu rajčata, která chutnají jako rajčata a ne to, co se prodává u nás v obchodech.

Boršč.

Opět čaj z mističek.

Kromě nás tam nikdo nebyl.

A nakonec jsme se s obsluhou vyfotily.

Opravy na silnici.

Benzínka Moskva.

Toalety po cestě. Radši jsme pak využívali přírodu.

Hranice oblasti. Nikdo nic nekontroluje, jen se tím projede a zaplatí necelý dolar za průjezd.

Je zataženo, ale teplo. Ideální.

Kyrgyzové často sedí takto na bobku, na patách. Zkoušeli jsme to a nejde to. Teda, Palovi to jde, ten si tak sedne, my s Věrkou ani náhodou. No, aspoň nemají problém s těmi tureckými záchody.

No schválně si to zkuste, takhle si sednout.

Je úplně běžné, že tady po silnici pobíhají stáda koní, ovcí nebo krav. Doprava se zastaví a všichni počkají.

Na konci vždy jedou na koních pasáci. Nebo asi spíš pastevci? :-)

Tak jsme zastavili a uvolnili koním cestu.

Pasáci.

Po koních šly ovce. Foto: Palo

Tak počkáme.

Uděláme si pár fotek.

Palo nám ty ovce krásně rozmazal.

Věrka o dovolené neřídí letadla, ale ovce.

Ovce, ovce, ovce.

Další pasák.

Hodně lidí tady žije ještě tradičním způsobem.

Ovce i koně se nás docela báli a vždycky před námi sami uhýbali.

Cesta vede přes více než tři tisíce metrů vysoké hory, takže silnice jde pomalu nahoru.

Stavíme na toaletu.

Děláme si společné foto.

Další koně v protisměru.

Tenhle smraďoch jel před námi kus cesty.

A jsme zase výše.

Jak jsme jeli do kopce, tak nám začaly zaléhat uši.

Protisněžné tunely.

Zastavili jsme na pauzu a ohlédli se zpět, kudy jsme přijeli.

To jsou panorámata!

Ale ještě nejsme úplně nahoře.

Palo si dal zatím cígo.

My jsme se fotily.

A zhluboka dýchaly horský vzduch.

Okolo šel nějaký pán.

Popojeli jsme a zase stavíme. Protože ta vyhlídka je skvělá.

Foto: Palo

Autoportrét. Doslova.

A už jsme opravdu skoro nahoře.

Palo když fotí, tak se kření.

My pózujeme.

Je to tam opravdu moc krásné. Ta silnice za námi je vlastně taková D1, protože spojuje dvě největší města Kyrgyzastánu - Bishkek a Osh.

Blbosti:-)

Palo fotí nějaké krávy.

Já se kochám.

A zase popojedeme.

Další koně.

Aby mě nekous. Foto: Palo

A jurty.

Tu a tam projede nějaké auto, ale provoz jinak docela slabý.

Věrka si udělala foto s jurtou.

A já samozřejmě taky. Palo o to nestál.

Ta se mi taky moc povedla. Se musím pochválit.

Ten kůň se na mě pořád upřeně díval. Tak jsem se na něj taky dívala, kdo to vydrží dýl. Boj kdo s koho, jsem prohrála. Museli jsme jet. Jinak by jsme se tam na sebe asi koukali doteď.

Koně se tam pohybují volně po loukách. Těžko říct, jestli jsou něčí nebo tam prostě takto na divoko žijí.

Foto: Palo

Přijíždíme k tunelu, který je vyhlouben skrze skálu.

Informace k tunelu. Je 2510 metrů dlouhý ve výšce 3200 metrů nad mořem.

Pouští se tam jen jednosměrně (kvůli opravám)a je to trošku klaustrofobické.

Světlo na konci tunelu.

A jsme venku.

A teď už pojedeme z kopce.

Je tu i lyžařské středisko.

Krajina začíná být zelená.

V jurtách u cesty prodávají místní produkty. Domácí.

Sjíždíme do údolí.

Teď už kolem nás bude zelená krajina.

Zeleno, kam se člověk podívá.

Prodej sýrových kuliček a kumysu u silnice.

Opět koně na silnici před námi.

Tady by se líbilo Anabel.

Naštěstí až do Oshe nejedeme.

Takové upoutávky mají před každým větším městem.

Cesta z města a do města.

Vulkanizacia.

Kavárna.

A další objekty u silnice. Satelit je nezbytný.

Další jurty. Ptali jsme se, jak tam žijí přes zimu a kam chodí děti do školy. Na zimu to prý zabalí a vrací se do města. Tak to nás uklidnili.

Přes léto tam ale žijí na "full time".

Začalo zapadat slunce a udělalo se pěkné světlo.

Tento pohled se neomrzí.

Ale bydlet bych tam tedy nechtěla.

Sochy Manase jsou po celém Kyrgyzstánu.

Hygiena na prvním místě!

Divoká příroda.

Jakási brána.

Manas s vlajkou.

Ne že bych nechtěla dát 5 somů, ale když člověk ty záchody vidí, tak by snad dal 5 dolarů za to, aby tam nemusel. Nebo 50.

Kůň je tady jako běžný dopravní prostředek.

Kavárna na cestě. Nakonec jsme tam nešli.

Před vstupem do kavárny se musí hosté zout.

Kolem projel další pastevec.

Udělalo se opravdu krásné počasí.

Tak jsme si udělaly fotky s kyrgyzskou vlajkou.

Ovce.

A objeví se zasněžené vrcholky hor.

Jsme v oblasti Žalalabatu.

Ovce.

Ovce více z blízka.

Ovce nejvíc z blízka.

Koně na cestě.

A jsme skoro v Toktogulu.

V cíli! Pro dnešek.

Město Toktogul.

Palo se musel kvůli navigaci naučit číst azbuku.

Město Toktogul.

Dáme si rychlou večeři. Foto: Věrka

Foto: Věrka

Na tuto jedinou noc jsme neměli zajištěné ubytování, protože oblast Toktogulu prostě na Bookingu.com není. Jeli jsme na slepo, jen s vytištěnou adresou několika hotelů ve městě z ruských webů. Nakonec jsme našli tento. Máme podezření, že to nesloužilo jen jako turistický hotel, ale i jako hodinový hotel, ale s tím nemáme problém. V podobném zařízení jsme už jednou nevědomě přespali ve Vladivostoku.

Můj a Věrky pokoj, Palo dostal svůj. Byl prostý, ale lepší, než spát v autě. Mělo to i toaletu a umyvadlo. Sprcha byla společná. Tak jsme si řekli, že to jednu noc přežijeme bez ní a umyli se jen v umyvadle.

Chodba hotelu. Jdeme spát, dobrou noc.

Rezervace Toktogul a cesta zpět do Bishkeku.

Úterý 13. 9. 2016

Ráno se probudíme a vydáváme se na cestu k vodní nádrži Toktogul. Bohužel ji nejde objet, tak dojedeme jen do Karakolu, viz mapa a pak se stejnou cestou vracíme.

Jeli jsme to mnohem déle, než hodinu a půl.

Dobré ráno. Když nemám zrcátko na namalování se, pomůžu si jinak.

Snídaně.

Balíme a odjíždíme.

Počasí zatím dobré, ale má přijít déšť.

Toktogul.

Musíme opět nakoupit nějaké zásoby vody a občerstvení na cestu.

Ten toaleťák mě fascinuje.

Alkohol není v muslimské zemi vůbec problém.

Regály plné.

Opět ty sušenky na váhu.

Pytle s něčím. To jsme nekupovali.

Kupujeme nějaké sladkosti, které pak rozdáváme po cestě.

I osel může být dopravním prostředkem.

Jedeme k vodě.

Vesnice, které nejsou ani na mapách.

Barevné hřbitovy.

U nás máme balíky slámy, tady to stavějí do věží.

Tak si za věž odskočíme:-)

Toktogul. Foto: Palo

Foto: Palo

A dojeli jsme k jezeru.

Je to tu nádherné.

Tak se tu chvíli zdržíme.

A uděláme si pár fotek na památku.

Voda je nádherně modrá, nebe též.

A sluníčko udělalo nádherné světlo.

Českou vlajku sebou vozíme pořád.

Občas jí někdo někde pozná. Tady to nebyl ten případ. Protože tu široko daleko nikdo nebyl.

Jsme hrdé Češky.

Palo když chce, tak umí hezky zapózovat. Problém je, že on moc nechce.

Ale tady se nechal umluvit.

Ještě společná s vlajkou.

Toktogul.

Toktogul. Palo levituje.

Selfie & samospušť.

Toktogul.

Sem jsme jeli proto, že jsem kdysi našla někde na internetu tuto fotku paní odsud.

Toktogul.

Z Pala koukají nějaké dráty.

Toktogul.

Foto: Palo

A jedeme dál. Do Karakolu, který se stane otočným bodem, před návratem do Bishkeku.

Rybičková kavárna po cestě. Kafesi je kyrgyzsky kavárna, to už jsme se načili. A dukan je obchod.

Zatáhlo se a začalo pršet.

Jsme v Karakolu. Ale pozor, to není jediný Karakol v Kyrgyzstánu. Ještě pojedeme za pár dní do dalšího, který je u Issik Kulu.

Karakol je tak ošklivý, až je to krásné a mně se tam moc líbilo.

Karakol.

Moc se nám líbí ty mašle, co nosí školačky ve vlasech.

Karakol.

Docela by mě zajímalo, kolik tady stojí byty.

Karakol.

Mapa karakolské oblasti.

Karakol.

Foto: Palo

Kadeřnictví.

Karakol.

Karakol. Teplákovky tady jsou módní nezbytností. K tomu pantofle a ponožky.

Karakol. Nakupujeme.

Karakol.

Sušenky z krabice na váhu.

Karakol.

Tento billboard jsme viděli po celém Kyrgyzstánu několikrát. Docela mě zajímá, co tam je, budu se muset zeptat Maksata, jestli by mi to nepřeložil. Foto: Palo

Karakol.

Karakol. Foto: Palo

Karakol.

Věrka pro fotku i přes trní proleze.

Foto: Věrka

A jedeme zpět do Bishkeku. Po cestě se stavíme na oběd v Toktogulu u vody.

Pán u sousedního stolu se zajímal, co jsme zač. Když jsme řekli, že jsme z Čechie, byl rád. Když lidi věděli, kde to je, vždycky z toho měli radost. Když nevěděli, tak se ptali, jestli to je v Rusku.